Kdy se Jan chtěl stát malířem, už zapomněl, ale někdy mu připadalo, že je to stovky let. V mládí maloval hlouposti, ale kreslíř byl docela zručný a svůj talent postupně zdokonaloval tak, že ještě jako mladý muž začal úspěšně své obrazy prodávat. Maloval vše, co jeho zákazníci chtěli, podobizny měšťanů a jejich rodin, krajinky pro romantiky i části staré Prahy.
Kdy se Jan chtěl stát malířem, už zapomněl, ale někdy mu připadalo, že je to stovky let. V mládí maloval hlouposti, ale kreslíř byl docela zručný a svůj talent postupně zdokonaloval tak, že ještě jako mladý muž začal úspěšně své obrazy prodávat. Maloval vše, co jeho zákazníci chtěli, podobizny měšťanů a jejich rodin, krajinky pro romantiky i části staré Prahy, která svými temnými zákoutími, dávala jeho obrazům magický ráz.
Čas běžel a Jan začal cítit, že začíná stárnout a hlavou se mu začaly honit myšlenky nad tím, co dosud vytvořil. Postupně docházel k závěru, že jeho obrazům chybí vlastní invence, něco z něj, co by nechalo v jeho umění otisk jeho vlastní duše. Snažil se tedy do svých obrazů dát více sebe, snažil se vcítit do toho, co maloval, ale výsledek snažení byl žalostný, obrazy začaly postrádat i to, na co byl hrdý. Dobrou řemeslnou zručnost.
Chvílemi měl pocit, že nedokáže namalovat žádný obraz, a vážně uvažoval, že přestane malovat. Pár dnů skutečně nevzal štětec do ruky, ale trápil se. Touha po malování byla silnější než si myslel. A každý další obraz, který z této touhy vznikl, byl horší než ten předchozí. Jan se stával zajatcem vlastního snu. Přes den maloval a v noci se zmítal v těžkých snech. V atelieru se mu vršily obrazy, které nenáviděl. Jen letmý pohled na ně v něm vyvolával záchvaty zuřivosti a vždy mu dalo obrovskou práci, aby svá díla nezničil.
Celé dny nejedl, pil jen víno, a večer, když mu duše krvácela jako otevřená rána, opilý s hlavou v dlaních prosil Boha o pomoc. Každý další den byl horší než ten předchozí. Stávalo se, že když se podíval na své obrazy, zvedal se mu žaludek, a on zvracel laciné víno s pocitem, že jeho vnitřnosti musí vyhřeznout z jeho těla. Jednoho rána, když se probudil a zahnal další šílený sen, měl pocit, že konečně už ví, že našel řešení.
Vzal nůž a otevřel si žílu na ruce. Tekoucí krev chytal do hrnku, vzal štětce a začal malovat. Maloval obraz vlastní krví a měl pocit, že je krásný, nádherný, skvostný. Při malování, ale cítil, že ho začínají opouštět síly. Krev, která mu z otevřené rány vytékala, odsávala z jeho těla veškerou energii. Cítil, že slábne, ale zároveň věděl, že musí obraz dokončit. Hlava se mu točila, nohy se podlamovaly a on maloval. Zběsilou rychlostí nanášel vlastní krev na plátno a obraz dostával definitivní podobu.
Poslední tah štětcem, obraz byl hotov a Janovo bezvládné tělo se sesulo na podlahu, do kaluže vlastní krve. Jan byl mrtev a mistrovské dílo trůnilo na stojanu. Snad Bůh nechtěl, aby někdo kromě něj ten obraz viděl. Snad byla to troufalost, dát lidstvu výpověď smrti. Z otevřených kamen vypadl malý řeřavý uhlík na podlahu a…
