Umačkán kvůli letnímu výcvikovému kurzu
SportVe čtvrtek 23. dubna proběhlo přihlašování na letní výcvikové kurzy pořádané Centrem tělesné výchovy a sportu VŠE Praha. Stát fronty musí být studenti naší školy opravdu zvyklí, avšak to, co proběhlo onoho dne před menzou v Italské, byl zlatý hřeb této zvrhlé zábavy.
Ve čtvrtek 23. dubna proběhlo přihlašování na letní výcvikové kurzy pořádané Centrem tělesné výchovy a sportu VŠE Praha. Stát fronty musí být studenti naší školy opravdu zvyklí, avšak to, co proběhlo onoho dne před menzou v Italské, byl zlatý hřeb této zvrhlé zábavy.
První nedočkavci dorazili před menzu ve tři hodiny ráno, plných dvanáct hodin před oficiálním začátkem zápisů. Dle vlastních slov přímo z hospody, vybaveni spacáky, kytarami, kazeťákem a rumem. Já přišel okolo půl osmé a na seznam jenž začali vytvářet ti aktivnější, jsem se zapsal pod pořadovým číslem 83. První hodinka mého čekání proběhla se soundrackem Pulp Fiction celkem dobře. Většina přítomných se bavila hraním karet.
Před devátou bylo na seznamu přibližně stotřicet lidí a mne zákeřně přepadli hlad a žízeň. Vzhledem k existenci seznamu bylo zatím možné opustit frontu beztrestně, problém však tkvěl v tom, že minulou noc jsem propil úplně všechny peníze, kromě tisícikoruny potřebné na řádné přihlášení do Dobronic. Naštěstí zima a společný úděl přítomné jaksi sbližovali a tak mě po zjištění mých trablů na snídani pozvala sympatická kolegyně Martina, kterou jsem ještě před půlhodinou neznal. Šli jsme k Natovi (pro nezasvěcené: bar v Nové budově), protože je to takhle po ránu jediný otevřený podnik ve škole. Ke koblížku a kafi jsme sledovali jakýsi western na TV NOVA, jehož hlavní fígl spočíval v tom, že Jedni na Druhé poštvali stádo rozzuřených krav. Druzí dopadli více než špatně. V tu chvíli jsem netušil, kolikrát si toho dne ještě na tuto scénu vzpomenu.
Po návratu ze snídaně pokračovala dopolední siesta. Dál všichni posedávali a polehávali, kecali a hráli karty, jen reprodukovanou hudbu nahradilo drnkání na kytaru. Rozšířili se první fámy, že pečlivě vytvářený pořadník se ztratil. Do začátku zápisů zbývalo pět a půl hodiny.
Před desátou dorazil Velkej Johny, první z těch, s nimiž jsem chtěl jet do Dobronic. Na seznam byl zapsán s číslem 162. Sluníčko hřálo a stále se zdánlivě nic nedělo. Jen lidí pomalu přibývalo a pořadník se neustále ztrácel a nalézal. Takže alespoň něco se dělo.
V jedenáct jsme se rozhodli zajít si k Houdkům na oběd. Tušili jsme, že později už by se to nemuselo vyplatit. Během jídla jsme zjistili, že podstatnou část hostů na zahrádce tvoří naši frontoví spolubojovníci. Po příchodu z oběda, přibližně v půl jedné, jsem měl dojem, že jsme se vrátili na úplně jiné místo. Pohoda byla tatam a jen návrat na původní pozice si vyžádal značné diplomatické úsilí a neustálé poukazování na fakt, že už jsem tam přeci byl. Kamarádi, kteří opravdu nebyli tolik vepředu jako já, nechtěli lhát a zůstali na kraji. Část lidí si stoupla, aby mohla lépe bránit svá místa. Tuto atmosféru značně přiživovala různá individua, jako například chlapec v černém bomberu a s proklatě krátkými vlasy, který se prostě prodral dopředu a sednul si. Na čísi nesmělou námitku typu: „Co tady děláš?“ odpověděl pouze zlým pohledem a tak už se ho raději nikdo na nic neptal. Myslím, že se dostal přesně na ten kurz na který chtěl.
Ještě se dalo sedět a tak ti co měli pevnější nervy seděli a bavili se tak jako celé dopoledne. Prudká změna nastala okolo třičtvrtě na dvě. Tlak ze zadních pozic natolik zesílil, že první stojící začali přepadávat přes poslední sedící. Ti si samozřejmě nechtěli nechat šlapat po hlavách a tak se zvedli, čímž ovšem pouze přesunuli celý problém o řadu dopředu. Záhy jsme všichni stáli na nohou. Stáli jsme asi tak, jako člověk obvykle stojí na skoro vyprodaném koncertě. Každý měl kolem sebe kousíček místa. Poprvé jsem si vzpomněl na nebohé kovboje válcované kravami.
Zhruba ve dvě hodiny dostal jeden z nejdéle čekajících geniální nápad, abychom si všichni ustoupili o krok zpět. Nápad to byl opravdu dobrý, avšak ti co ho slyšeli neměli kam ustoupit a ti vzadu, kteří se snažili za každou cenu prodrat dopředu, na něj zřejmě reflektovat ani nechtěli. Ostatně stálo se nám zatím celkem dobře. Asi jako na úplně vyprodaném koncertě, kdy se můžete beztrestně tlačit na okolostojící děvčata.
Přibližně ve dvě dvacet začali být výzvy, abychom si ustoupili, od člověka, jehož jsem si mezi tím přejmenoval na Tlusťocha, opravdu srdceryvné. Připadal jsem si jako v kotli pod pódiem. A museli hrát minimálně Faith No More. Ale spíš nějaká hodně drsná metalová kapela. Dav sebou občas podivně smýkl a jediné štěstí bylo, že opravdu nebylo kam spadnout. Chyběl už jen někdo, kdo by na nás lil vodu a hlavně někdo, kdo by zpíval. Občasné skandování „Brusel, Brusel“ nepočítám. Zjistit kolik je přesně hodin byl nadlidský výkon, stejně jako jakákoliv jiná činnost vyžadující zvednutí ruky k obličeji. Pochopil jsem, že ani těm hnaným kravám nemuselo být v tom houfu dobře.
Posledních dvacet minut bylo prostě neuvěřitelných. Ještě nikdy jsem se takhle nemačkal. Podobně to asi muselo vypadat sedmnáctého listopadu osmdesátdevět na Národní třídě. Tlusťoch nás stále ještě vyzýval, abychom si ustoupili, ale myslím, že už ani sám nevěřil, že je to možné. Pak si nějakým neuvěřitelným fíglem dokázal zapálit cigaretu a demonstrativně čadil. Řada lidí mu to v nedýchatelné atmosféře rozmlouvala, avšak on nepochopitelně argumentoval, že to dělá proto, aby lidé konečně ustoupili. Jakožto kuřákovi mi to bylo celkem jedno a pouze jsem čekal, kdo mu jí ve vypjaté atmosféře první napálí. Nakonec se sportovci spokojili s tím, že mu novinami cigáro vyrazili z pusy. Pokud by se pro něj dokázal ohnout na zem, uvěřil bych, že je kouzelník.
Na krávy už jsem si ani nevzpomněl, ale přemýšlel jsem, co budeme dělat, až nám tam někdo omdlí. Asi bychom ho zvedli nad hlavy a poslali ho na kraj davu. Tam by mu snad nějaký omobilovaný student zavolal záchranku. Na čí hlavu by v takovém případě padala vina, se nechci dohadovat.
Ve tři hodiny se konečně otevřela malá skleněná dvířka. As. Stejskal, který v nich stál, prohlásil, že nepustí nikoho dovnitř dokud si o krok neustoupíme. Po obdobných plamenných výzvách jednoho z nás, který se tam neuvěřitelně tlačil již více než hodinu, mi tato slova z úst někoho, kdo si tam klidně stál, připadala jako výsměch. Měl jsem chuť něčím ho praštit. Naštěstí, samozřejmě především pro mne, byl moc daleko.
Pak nás konečně začali pouštět jednoho po druhém dovnitř. U vchodu ještě kontrolovali cosi v indexech, zřejmě proto, aby vše šlo ještě pomaleji. Nemohl jsem se zapsat ihned, protože jsem musel počkat, až jestli vyjdou přihlášky i na kamarády. Takže jsem měl čas se rozhlížet. A vidím zapisující se známé, kterých bych si při několikahodinovém čekání dole jistě všiml. Na můj dotaz kde se tam berou, odpovídají bezelstně, že přišli druhou stranou, tou co se mělo vlastně jenom vycházet, avšak nikdo jí nehlídal. Opět mě díky agresivitě nastřádané v davu přepadá chuť někomu tu hlavu konečně rozbít. Naštěstí v tu chvíli nevím komu a tak se zvolna procházím a uklidňuji. Kamarádi se dovnitř dostali asi půl hodiny po mně. Jak mohli ještě třicet minut vydržet v tom davu, mi není jasné. Kurz, na který jsme chtěli jet původně, byl již plný a tak jsme operativně změnili plán tak, abychom mohli jet společně. Zapsali jsme se a šli do baru na pivo.
Nevím, kolik lidí se nedostalo na kurz na který chtěli. Já víceméně ano. Nevím jestli tam nakonec někdo zkolaboval anebo ne. Vím však, že k tomu měla řada lidí velice blízko. Nevím, kdo měl na starost organizaci těchto zápisů, vím jen, že je zorganizoval velice špatně. Nechci teď navrhovat, jak by se to mělo dělat jinak a lépe, ale doufám, že vedení Centra i školy nepodcení příští rok tuto situaci stejně jako letos.
Jaroslav Struhala
student 1. semestru IS F1
Nahrávání ...
