Babí léto máme v plném proudu. Listí žloutne, ptáci, co mě ráno nechutným skřehotáním budí, odlétají na jih (asi jediné pozitivum studeného podzimu a zimy), slunce se marně snaží ohřát vzduch nad dvacet čtyři stupňů a my už ve skříních hledáme pomalu šály a rukavice a zimníky a podobné nesmysly, které chrání před třeskutě proklatou zimou. Vlastně mi připadá, že babí léto má velký potenciál mě přivést do depresí.
Babí léto máme v plném proudu. Listí žloutne, ptáci, co mě ráno nechutným skřehotáním budí, odlétají na jih (asi jediné pozitivum studeného podzimu a zimy), slunce se marně snaží ohřát vzduch nad dvacet čtyři stupňů a my už ve skříních hledáme pomalu šály a rukavice a zimníky a podobné nesmysly, které chrání před třeskutě proklatou zimou. Vlastně mi připadá, že babí léto má velký potenciál mě přivést do depresí.
Na druhou stranu, když omotaný šálou vyrazím v sobotu odpoledne do uliček Starého Města, svítí slunce a obloha je alespoň na chvíli šmolkově modrá a já (pod ohřevnou lampou) usednu na zahrádku nějaké roztomilé kavárny se sklenkou vína, mám ještě pocit, že je tu pravé léto a s ním čas dovolených.
A při jednom takovém odpoledni jsme se s kamarádkou rozhodli, že je docela dobrý nápad vydat se na hezký romantický baběletový výlet do Paříže. Už jsme se viděli na Monmartru a pod Eiffelovkou. Rychlá návštěva cestovky nás posunula k cíli dost blízko.
První, co mě vyděsilo, bylo, že na letišti potřebujeme být okolo půl paté ráno. Patřím totiž k lidem, kteří ať vstávají, kdy vstávají, probouzí se až v jedenáct. Nicméně jsem nečekal, že další jobovky budou následovat. „Po příletu vás bude čekat delegát,“ tvrdila slečna v kanceláři. Na letišti nikdo… nevadí, usedli jsme do letištní občerstvovny a přestože před pátou odpoledne se nepije, taková dvojka bílého francouzského za pět eur v osm ráno rozhodně bodne. Po pár řekněme vzrušených telefonátech jsme se přece jen s delegátem (v úplně jiné budově obřího letištního komplexu) shledali. Jedna paní, která dostala výlet od syna k narozeninám, tou dobou už asi půl hodiny tvrdila: „Už mám tý dovolený tak akorát po krk.“ A jedním dechem dodávala: „Slovník mám jak biblu, a rozumím jim hovno.“ Paní se s tím nemazala, byla taky z Ostravy.
Po tomto zážitku jsme se raději s cestovkou rozloučili a zbytek víkendu trávili bez jejích úžasných průvodkyň, které mimochodem někde pár lidí poztrácely, a jen jsme doufali, že budou pro nás mít i zpáteční letenky.
Další rozčarování přišlo, když jsme se vypravili v neděli do centra nakupovat. Všude zavřeno, sem tam nějaká ta kavárna sice poskytovala azyl, ale tam se chodí až s nákupníma taškama! Tak honem k Eiffelovce. Nákupní horečka se dá schladit i u miniaturních stánků s miniaturami dominanty Paříže. Tři zapalovače, desítka malých věžiček na klíče (různobarevných), nějaký ten šátek. A co je tohle? Jé, laserové ukazovátko ve tvaru „zvětšeniny Petřína.“ Že jsme to trochu přehnali, jsme poznali o pár metrů dál, když jeden starší pán (mimochodem později jsem zjistil, že patří k naší výpravě) na nás mávnul rukou takovým tím způsobem: „Ne díky, nechci si od vás koupit žádný suvenýr.“
S letenkami zpět kupodivu žádný problém nebyl. Na letišti jsme však asi působili jako praví teroristé. Tamní personál nás nejen dokonale osahal, ale dokonce nás donutil zout boty. No vědět, že si je chce jen nechat projet rentgenem, tak na ten pás lehnu hned za můj kufr.
Pověstnou poslední kapkou byl návrat. V krámku se sýry na Monmartru jsme zakoupili drahé, úžasně vyzrálé a luxusně zabalené camemberty. Doma jsme je pak vybalovali s plynovými maskami na obličeji a rozdávali příbuzným jako velkou vzácnost z daleké západní země (jo a objeli jsme je všechny co nejdřív, aby to doma nesmrdělo). Druhý den jsem šel nakupovat do super hyper mega marketu… v regálu mezi sýry se na mě smály úplně stejné krabičky za special price 39,90.
Ještě, že už je podzim a já zas delší dobu nikam nepojedu. Mám tý dovolený totiž akorát tak po krk.
