Hluboká a chtivá láska, člověku nebezpečná jako dítěti nůž v nešikovných ručkách, je většině srdcí neznámá a mnohým zcela zapovězená. Karel Hynek Mácha jí byl nemocen. „Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!“
SVĚT PRVNÍ
Hluboká a chtivá láska, člověku nebezpečná jako dítěti nůž v nešikovných ručkách, je většině srdcí neznámá a mnohým zcela zapovězená. Karel Hynek Mácha jí byl nemocen. „Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!“ Jeho verše, z temné vášně vzešlé a navíc bezútěšné, způsobily nemalé vlnobití ve stojatých vodách tehdejší literární tvorby. Básně mladíka byť zbožného, přec nepřítele pobožností.
V dobách rakouského absolutismu a vlasteneckých vášní českých obrozenců, se z Ignáze stal Hynek. V úzkém kroužku přátel a kolegů, mezi kterými byl i Erben a Tyl, přednáší své verše. Odkud se vzaly? Přišly na svět z hrdé chudoby, ze znechucení pokrytectvím upadlé společnosti, z pohrdání vyvanutou a usedlou tvorbou básníků a spisovatelů. „Dalekáť cesta má! Marné volání!!“ Přišel Máj 1836.
V tomto roce napsal Mácha svému příteli: „…takové věci, co se se mnou dály, ani Victor Hugo ani Eugen Sue ve svých nejstrašlivějších románech nebyli v stavu popsati, a já jsem je přežil a – jsem básník!! Ale jak lhostejný jest mně nyní člověk jedenkaždý, jak malicherné jeho jednání!“
SVĚT DRUHÝ
O čtyřicet let dříve toulal se po Čechách básník Vojtěch Nejedlý. Po vsích sesbíral a v Praze vydal lidovou píseň o nešťastné lásce. Jsou to verše úplně odjinud a z jiného člověka. Nejedlý byl kněz.
dnem i nocí bědoval;
vlasy trhal a se soužil,
nešťastně že miloval,
chodě sem tam mezi lesy,
vola: „Bělo milá, kde si?“
A Běla nikde. Mladík se v zoufalství rozhodl ukončit hořké trápení. Oběsil se ve své chudinké chaloupce a zanechal dopis na rozloučenou se jménem milované dívky.
láska v ní se vtělila.
Tváři, prsy sobě drala,
omámená chodila;
strachy trnouc jak zeď bledla,
ruce lomíc nářek vedla.
Jak se vede takový nářek? Vtěleným žalem a pramínkem slz na bílé hrudi.
co jsem bídná činila?“
Padnouc objímala tělo,
slzami je kropila.
„Ach, mou vinou, ach, mou vinou
pro tě, milý, slzy plynou.“
Tu vzala do dlaní jeho těžkou hlavu…
bystré oči poděly?
Krev a mlíko, krásné tváře,
škaredě se zatměly.
Ach, mou vinou, ach, mou vinou
oči zhasly, krásy hynou.“
Nebohé děvčátko!
Vykrop z očí slzičky!
Vyjasni zas pohled zlatý,
vdechni na tvář růžičky!
Ach, mou vinou, ach, mou vinou
duchové mu z hrobu kynou.“
Ach, výčitko, ráno smrtelná!
skokem k vodě běžela;
klekla; na nebesa chvíli
jasným okem hleděla.
„Dnes, dnes, milý, spatřím tebe:“
řkuci svrhla v řeku sebe.
Dva různé světy mají společné jediné slunce. A láska? Ta občas i bolí. Tady mi nezbývá, než zpívat s Máchou: „Vale lásko ošemetná. Pápá – žij si blaze.“
