Slovinsko je malinká, ale nezapomenutelná země. Dá se tu vylézt na
dvoutisícovku, koupat se v čistém jezeře, procházet se středověkými
městy nebo vidět jeskynní síň velkou jako Morie z Pána prstenů.
První část Milanova cestopisu čtěte ZDE.
Během našeho slovinského tripu jsme stihli také výlet ke známému
slovinskému jezeru Bled. I když bylo počasí tak na mikinu a poprchávalo,
skočil jsem i s několika dalšími do průzračně čistého jezera a
plavali jsme asi kilometr k ostrovu s kostelíčkem. Při cestě nazpět jsem
už přestával cítit konečky prstů na rukou, protože voda byla studená,
ale dohlížel jsem na maďarskou kamarádku, které docházely síly.
Jindy jsme se byli projít po horách a potom podél divoké řeky
k vodopádům. Bylo teplo, tak se opět několik z nás rozhodlo pro koupání
v jednom klidnějším zákrutu řeky. Voda byla tak ledová, že jsem to
v životě nezažil. Proto jsem do ní skočil hned po počátečním
osvěžení nohou. Bylo mi ale stejně chladno jako při prvním ponoření,
k tomu jsem měl ještě pocit, že se mi do těla zabodávají drobné
jehličky. Když jsem vylezl z řeky, nepotřeboval jsem vůbec ručník. Sám
od sebe jsem cítil hřejivé teplo. Vydržel jsem tam nadprůměrně dlouho
oproti ostatním – asi půl minuty. Vedro mi ale nebylo minimálně další
hodinu.
Výrazně mě překonal jen jeden Rus, který si zaplaval
i v bouřlivější části. Všichni jsme se na něj však dívali jako na
šílence, protože ho mohl strhnout proud. Nakonec doplaval zpět ke břehu,
ale podle mého názoru byl rád, že se dostal za silného proudu zpět. Rus
pocházel z Petrohradu vysoko na severu, ledové osvěžení mu tak nejspíše
nevadilo. O týden později plaval v jiné řece, do které nevlezl
nikdo jiný.
Uprostřed pobytu jsme se přesouvali ze Slovinska do Itálie. Cestou jsme se
stavili ve Slovinském pohraničí a navštívili Škocjanské jeskyně. Jsou
prý největší v Evropě. Já jsem byl po zkušenostech s Macochou a
Koněprusy nadšen. Uvnitř to v některých síních vypadalo jako v Morii
z filmu Pán prstenů, jen sloupy chyběly. V jedné části byla pod námi
navíc rokle, která byla hluboká minimálně padesát metrů, dole pak koryto,
kde tekla řeka. Tohle místo bych doporučil pro natáčení dalšího dílu
Hobita.
Během přesunu do Itálie jsme se stavili v městě Terst. Krásné místo,
měli jsme čas na návštěvu ale jen kolem dvou hodin. Stálo by to za více
času. Navečer jsme dorazili do města Udine. Italští organizátoři nás
ubytovali a zařídili vše hladce, dokonce nám napsali jména na všechny
hrníčky. Proto jsme si říkali, že by italská organizace mohla být ještě
lepší než slovinská. Později jsme zjistili, jak šeredně jsme se mýlili.
Italové měli na všechno čas a každý den neskutečně trvalo, než jsme se
konečně někam dostali. Jinak ale byli organizátoři milí, dále jsme si
neměli na co stěžovat. Nadšeně nás brali zejména večer na párty, jen
řada z nich vstávala ráno jako poslední.
ČTĚTE TAKÉ:
