Začátky na dudy byly náročné, párkrát jsem omdlel přímo na pódiu
Rozhovory, Studentský životCirkus-punkovou kapelu Curlies jste mohli zahlédnout na loňském zářijovém VŠEFestu v areálu jarovských kolejí. Rozhovor s jedním z frontmanů Michalem Strakou je o přechodu od kytary k ne moc slavným začátkům se skotskými dudami, dvěma frontmanům, omdlívání na pódiu, novém albu, které je o zdraví, a speciálním žánru, který nejde zaškatulkovat.
V kapele hraješ na skotské dudy. Začínali jste s nimi v Curlies od začátku?
Název Curlies vznikl v roce 2007. Pak jsme se hodně měnili personálně, z původní sestavy vlastně zbyl kytarista Marek a já – zpíval jsem a hrál na kytaru. A pak jsem se zbláznil do skotských dud. Jednou jsem je přinesl do kapely. Pak jsem zjistil, že do skotskejch dud musíš foukat a v tu chvíli nemůžeš zpívat. Tak začal zpívat Marek. Ale v roce 2011 jsme si řekli, že do toho fakt vstoupíme, sehnali jsme lidi, který do toho šli a jeli jsme na první festivaly.
To byl tedy okamžik, kdy jste se začali ubírat novým směrem – s novým nástrojem?
Myslím, že to byl takový první bod, kdy se kapela rozhodla, že do toho šlápne a odjede do jinýho města, než ze kterýho je. Curlies jako takový, ten zvuk, co máme teďka, ten vznikl až v roce 2011. A v roce 2012 jsme vydali první cédéčko. Jenže pak přišly personální změny, kompletní jsme se znovu stali před rokem. Teď máme tedy druhej dech.
Jak tě vůbec napadlo zakomponovat dudy do punk-rockové kapely?
Ten zvuk jsem měl vždycky hrozně rád. Objevil jsem pár písniček, kde byla i elektrická kytara. Pak jsem slyšel písničku od Kabátů Čert na koze jel, kterou měli s českejma dudama, to se mi strašně líbilo. Říkal jsem si, že chci ty nejhlasitější, abych u toho vypadal nejlíp. Našel jsem si tu člověka, kterej na to hraje a začal se učit a pak to přitáhl do kapely.
Na to se kluci asi moc netvářili?
No reagovali na to „co to je?“. Ještě jsem se na ně učil hrát. Nejdřív se učíš na takovou umělohmotnou píšťalku, a to třeba i rok. Vydává zvuk jako vábnička na kachny. Až pak jsem si koupil opravdový dudy. Takže jsem pořád kapele mluvil o tom, jak se učím na dudy a vůbec jsem na to neuměl. A dalšího čtvrt roku jsem na ně nevyloudil skoro ani tón.
A pak už ti to hrálo?
No, třeba se mi stávalo, že jsme hráli dvě písničky s dudama a pak byla zase kytara – ale bylo to tak náročný, že jsem párkrát omdlel přímo na koncertě. Prostě jsem spadl na kytaristu, tak to bylo náročný. Navíc se dudy blbě ladí se zbytkem kapely, takže se s nima člověk musí fakt sžít, aby to dokázal zakomponovat do jiný muziky, než je ta skotská.
Mít v kapele dudy je cirkus
Z toho vznikl název cirkus-punk? Na takové pojmenování stylu jen tak nenarazíš.
No to ne no. Když jsme vydávali první cédéčko, tak jsme přemejšleli, co jsme vlastně za styl. Pak někdo přišel s tím, že to je jako cirkus s těma dudama. A taky že jsme zároveň pankáči – tak jsme to dali dohromady – sto procentní cirkus punk. Jinak je to prostě veselej punk-rock, nic jinýho to není.
Čím se v písničkách inspirujete – kdo píše texty?
Ty píše náš zpěvák Marek. Když se do toho pustím já, tak to dopadne špatně. Napsal jsem vlastně jenom jednu písničku, je anglicky a má sedmnáct slov. A muziku občas přinese taky on a pak to společně nějak doděláme, melodii na dudy si do toho třeba domejšlím. Jinak texty jsou tak nějak o životě.
Kdo je u vás v kapele největší šoumen?
Říká se, že jsme kapela o dvou frontmanech. Tím, jak Marek zpívá, tak se nemůže moc pohybovat po pódiu. Jedinej, kdo se může nejvíc hejbat, jsem já. Jak hraju na dudy, tak mám vysílačku a můžu pobíhat. Marek samozřejmě bejt šoumen musí, takže je to tak napůl, střídáme se i v mluvení.
Jsi na doktorském studiu. Vědí tvoji studenti o tom, že hraješ v kapele – chodí na koncerty?
Vědí a chodí. A dokonce teď jsem to i veřejně přiznal a pozval jsem studenty, co jsem teď učil, na křest. Někteří byli na VŠEFestu, kde jsme hráli. Takže mi pak říkali, že se jim to líbilo. Negativního nic nebylo, asi se mě bojej, tak se možná něco dozvím v evaluacích.
Nejde o to hrát, co se libí tobě, ale co si užijou lidi
Na jaře jste vydali nové CD. Jak bys ho popsal?
Snažili jsme se ten zvuk vyvinout někam dál. Nahrávali jsme ho v Brně, ve studiu Sonidos, které nahrává spíš metal než punk-rock. Takže ty kytary jsou tam takový větší a dali jsme tam taky víc efektů, trochu modernější styl.
Jak se album jmenuje?
Tohle je o zdraví. Tak se jmenuje i klíčová písnička alba, na kterou jsme nedávno natočili videoklip.
Kterou skladbu hraješ nejradši?
Na koncertech, když jsme chtěli lidi ze začátku navnadit, tak jsme vždycky hráli Je mi jedno. Vlastně ani nezáleží, abys hrál, co se nejvíc líbí tobě, ale co se nejvíc líbí lidem. Nejvíc si ale užívám asi písničku Osmej div. Na tu podle mě lidi reagujou hrozně pěkně.
K jaké české nebo i zahraniční kapele bys vás přirovnal? Připadáte mi trochu jako Rybičky 48… s dudama.
Jo to jo, teď to aspoň tak vypadá. Jak tam máme ty dudy, tak si nás lidi automaticky zaškatulkují k těm kapelám, které je mají taky. Takže u nás to byly Pipes and Pints, ti mají teď pauzu, ale budou kmotři našeho cédéčka. A pak jsou ty zahraniční, tam nás asi nejvíc přirovnávají k Real McKenzies, ale to je světová kapela, ti jsou někde úplně jinde.
Máte už zkušenost s hraním se známějšími kapelami? S kým byste si chtěli v budoucnu zahrát?
Hráli jsme teď s Iné Kafe ve Vimperku. A zahrát si… asi s Rybičkama, s těma bychom si chtěli zahrát moc.
Foto: archiv kapely
Mohlo by tě zajímat:
- Do sesterstva vezmeme i chlapce, ale poslední slovo má vždy žena. Je to příprava na klasický život, říká Ilona Syrová, předsedkyně Alfa Fí
- Vývoj areálu ekonomky: přes vinice a plynárnu k moderní univerzitě 21. století
- Halyna Kovalenko: Cesta k vlastnímu podnikání začíná v AIESECu