Berlinale: České filmy zatím nikdo nevypískal
NezařazenéPodle potlesku novinářů na projekcích lze předpovídat budoucnost
daných filmů. V sekci Forum se na Berlinale tento rok představily rovnou
tři filmy, reakce na ně jsou však rozdílné. Negativní přijetí jako
u argentinského filmu se ale nečekalo.
Festival Berlinale se skládá ze sedmi sekcí, přičemž pro nás české
přespolní návštěvníky jsou zajímavé tři z nich: Competition, Panorama
a Forum. Postupné promítání filmů v sekci Competition se blíží ke konci
a v sobotu 19. února porota vyhlásí nejlepší snímek. Stejně jako sekce
Panorama, ani soutěžní sekce Competition nemá tento rok českého zástupce
ve svých řadách. Do těchto kategorií se v posledních letech z českých
řad probojovaly filmy jako Obsluhoval jsem anglického krále od Jiřího
Menzela v roce 2007 nebo Kawasakiho růže od Jana Hřebejka
v minulém roce.
Zato sekci Forum, která se zaměřuje na experimentální a osobité filmy,
tento rok obohatili rovnou tři čeští zástupci. Jedná se o filmy Dům od
Zuzany Liové, Nesvatbov od Eriky Hníkové a Osmdesát dopisů od Václava
Kadrnky. I když se nejedná na první pohled o zvučná jména české
kinematografie, ve svém programu jsem si alespoň dva z nich nemohl nechat
ujít. Zatímco u Domu byla reakce přítomných diváků nadmíru pozitivní,
v případě Osmdesáti dopisů velmi rozpačitá.
Na Berlinale je každý den k dispozici hned několik novinářských
projekcí, které mohou sloužit jako dobrý index toho, jaký osud film
v budoucnu potká. Za svůj pobyt v Berlíně jsem vypozoroval hned několik
ukazatelů. Prvním z nich je samozřejmě návštěvnost, druhým z nich je
počet odcházejících lidí v průběhu filmu a třetím z nich je
závěrečný potlesk (nebo jiné zvuky, které zvládne průměrný novinář
ze sebe vydat).
Největší návštěvnost jsem zaznamenal u německého festivalového
miláčka Wima Wenderse, který na Berlinale přijel představit 3D dokument
Pina o německé choreografce Pině Bausch. Největší promítací sál byl
více jak z poloviny zaplněn již půlhodiny před začátkem projekce. Tomuto
počtu odpovídala i závěrečná reakce. Wim Wenders si vysloužil nejdelší
a nejbouřlivější potlesk – nutno poznamenat, že dokument byl natočen
opravdu úchvatným způsobem.
Počet odcházejících lidí během představení se u každého filmu
pohybuje v průměru okolo pár desítek lidí. Nejspíše se jedná o ty
ambiciózní novináře s nabitým diářem, kteří chtějí stihnout všech
385 filmů. Průměr „odpadlíků“ překročil ale snímek maďarského
režiséra Bély Tarra, a to The Turin Horse. Jestliže na začátku byl sál na
pár výjimek zcela zaplněný, závěrečných titulků se dočkala sotva
půlka sálu. Nevím, možná je odradil příběh, který by mohl být natočen
v šedesáti minutách, zatímco Béla Tarr ho natáhnul na neuvěřitelných
149 minut. Paradoxně ti, co vydrželi, tento film nyní hodnotí nadmíru
pozitivně. I já jsem vydržel, ale k nadšenému davu jsem se nepřidal. The
Turin Horse sice hluboce zapůsobil, ale z hlediska dřívější režisérovy
tvorby nepřichází s ničím novým.
Spojitost s Bélou Tarrem měl i ve čtvrtek promítaný český film
Osmdesát dopisů. Václav Kadrnka taktéž natáhl příběh hodný krátkého
filmu na vícenásobek. Snímek o snaze dvou hlavních hrdinů emigrovat do
Velké Británie za dob komunismu v Československu sklidil velmi vlažné
reakce, navíc ranní promítání v 11 hodin nepřilákalo ani velký počet
návštěvníků. Uklidněním ale může být, že český zástupce nesklidil
reakce jako argentinský film A Mysterious World v hlavní soutěži.
Novináři ho zahrnuli lehkým pískotem, občasným zabučením a dalšími
těžko identifikovatelnými zvuky. Reakce to možná byla přehnaná, ale
přiznejme si, že film o (ho…dně kulantně řečeno) ničem si v tak velké
konkurenci nemůže dělat žádné naděje.
Nahrávání ...
