Kickbox je oblíbený, na olympiádu se ale nedostane, říká Tomáš Karel
Rozhovory, Sport
Kickbox – to jsou to šachy, co bolí. Své o tom ví šestinásobný mistr světa v kickboxu a v karate, současně doktorand na Fakultě informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze a druhý nejlepší Sportovec VŠE 2016 – Tomáš Karel. Letos v Itálii na svůj seznam přidal další velký český sportovní úspěch. Mimo to ho čeká příprava na letní olympijské hry v roce 2020.
Kterým bojovým sportům se nyní věnuješ?
V současné době se věnuji především kickboxu, trénuji i klasický box, ale úplně původně jsem asi v pěti letech začínal s kung-fu. Byl jsem nejmladší ve třídě, takže se občas stávalo, že starší spolužáci si na mě dovolovali. Děda s tátou, kteří dřív boxovali, jednoho dne řekli, že to takhle nejde a dovedli mě do nejbližšího klubu, kde se učila čínská bojová umění. Postupně jsem přešel na kickbox a u něj jsem doteď zůstal. Je to láska na celý život.
Jako amatérovi se mi karate a kickbox zdají hodně odlišné. Mají něco společného?
Kickbox vznikl jako průnik většiny bojových umění. Bylo hodně mistrů, kteří se hádali, které bojové umění je nejlepší, jestli kung-fu, karate, box nebo teakwondo. Tak se udělal sport, kde pravidla byla univerzální. V podstatě mohl nastoupit karatista proti teakwondistovi nebo boxerovi. A z toho se vyvinul kickbox.
Čemu se tedy věnuješ víc – karate nebo kickboxu?
Karate jako tradiční styl nedělám vůbec. Na letošním mistrovství byla možnost zápasit v této kategorii point-karate, kde v mojí váhovce nebyl nikdo z Čechů nominovaný. Tak jsem to přijal. Rozhodně ho ale netrénuji. Používal jsem převážně věci z kickboxu, které jsem pak pouze upravil podle pravidel. V karate jsou striktnější techniky a po zásahu je nutné vracet údery, aby to vypadalo dobře, tradičně. Pár kol mi trvalo, než jsem si na to zvykl, snažil jsem se to dodržovat a nakonec to nějak fungovalo.
Na podzim proběhlo mistrovství světa v Itálii. Než se k němu dostaneme, jak na tento turnaj probíhá kvalifikace?
Reprezentační trenér nominuje na danou sezónu národní tým a ten se zúčastní mezinárodních turnajů, mistrovství světa. Je to tedy v rukou trenéra, který nekouká nejen na body, které člověk během předešlého roku získá, ale jde mu i o dlouhodobou formu a výkonnost konkrétního závodníka.
Jak potom probíhá samotný turnaj?
Turnaj probíhá tak, že se přijede v úterý večer, ve středu je pak vážení. Následuje volný den, kdy jsou ceremoniály, slavnostní nástupy týmů a další oficiality. Pak už začíná eliminace, to trvá tři dny. Během těch tří dnů člověk zápasí a probíjí se pavoukem. V nejlepším případě až do finále.
Mluvil jsi o vážení – kolik kilo jsi před turnajem musel shodit?
Shazoval jsem asi čtyři kila, takže jsem strávil týden na sušenkách a sucharech. Opravdu jsem si hlídal váhu. To se mi podařilo, měl jsem ještě asi 200 gramů rezervu.
Kickboxeři nejsou vymlácený hlavy, jak si většina myslí
Jak jsi nakonec v Itálii dopadl?
Karate se mi podařilo vyhrát a v kickboxu jsem ve své kategorii postoupil do finále. Těsně jsem tam prohrál, asi o dva body. Ze zápasu mám ale super pocit. Není to tak, že bych byl naštvaný, že jsem prohrál, spíš převládá pocit, že jsem si hezky zazápasil.
Hraje během zápasu důležitou roli psychika?
Určitě. I když to tak nevypadá – všichni myslí, že jsme vymlácený, plešatý, potetovaný hlavy s IQ houpacího koně, ale tak to opravdu není. Alespoň ve většině případů. Na vysoké úrovni se člověk nepotká s nikým špatným. Ve finále všichni zápasníci umí téměř všechno, jsou na špičce. Proto zápasy končí většinou tak těsně. Na té úplně nejvyšší úrovni je to hodně o strategii a psychice. Jak říká jeden můj kamarád: Kickbox – to jsou to šachy, co bolí. Samozřejmě je to trochu i o štěstí, ale také o tom, co vidí rozhodčí.
Připravuješ si taktiku na soupeře dopředu?
Většinou to bývá tak, že v eliminacích člověk postupuje, a neví, proti komu bude zápasit. Takže tam se většinou taktika v prvním kole musí vyzkoušet. Zjistí se, jaký je konkrétní soupeř, jestli víc tlačí nebo je spíš pasivní a co všechno toleruje rozhodčí. V druhém kole už člověk zkouší to, co funguje, zda to bude fungovat dál. Případně rychle vymyslí něco jiného. Ve finále už víš, proti komu nastoupíš, je čas projít si jeho zápasy na Youtube, vymyslet s trenérem nějakou strategii, která by na něj fungovala a pak ho jít porazit.
Máš nějaký předzápasový rituál?
Večer před velkým finálem se jdu někam zklidnit, nadýchat se čerstvého vzduchu. Většinou turnaje bývají v přímořských letoviscích, takže se jdu večer projít k moři, vyčistit si hlavu a ještě naposled promyslet strategii. Samozřejmě jsem měl soupeře, kteří různé rituály měli. Před zápasem si hráli na šamany, kteří vyhánějí zlé duchy. Jeden mi nastoupil na zápas a stál jako Karate Kid v postoji jestřába. Nevím pak, jestli se tomu smát, nebo to brát vážně. Někteří se před zápasem třeba několik minut modlí ke všem možným i nemožným bohům. Člověk se na ten jejich ceremoniál podívá, počká a pak se jde na zápas. Psychicky si tím dodají sílu. Má to ně stejný vliv jako na mě procházka den před zápasem.
Je nějaká šance, že by tento sport dostal na olympiádu?
Obávám se, že ne. Kvůli politice a nemožnosti sjednocení světových svazů. Je tam hrozný lobbing na to, které sporty se na olympiádu dostanou.
Takže pro tebe je tedy vrchol mistrovství světa.
Ano. Jediná šance je přejít do jiného sportu. Dostal jsem nabídku do Taekwon-da. Tam bych se mohl ucházet o olympiádu, pokud zdraví a čas dovolí, zkusím se připravit na rok 2020. To je jediná výzva, která by mě ještě v bojových sportech zajímala.
Jak dlouho se dá v kickboxu závodit?
Tak do třiceti let jste v kategorii dospělí. Od třiceti nahoru jsou to senioři, takže se mi to za chvíli nachýlí. Myslím, že do 35 se to dá dělat profesionálně. Záleží ale, jak sport člověka pořád naplňuje, jestli nepřijdou zranění. Hlavně jelikož kickbox není na olympiádě, tak člověk hledá další cíl, kterého by chtěl dosáhnout. Takže ve výsledku je to spíš o tom, do kdy má člověk motivaci závodit.
Lidi začínají chodit na kickbox, protože je nebaví chodit do posilovny
Zlepšil se zájem o bojové sporty po zlatém úspěchu judisty Lukáše Krpálka?
Že by jeho úspěch měl přímý vliv na kickbox si úplně nemyslím. Spíš si myslím, že lidi postupně začíná nudit chodit do posilovny, zvedat činky před zrcadlem v obepnutých tričkách a pít u toho proteiňáky na baru. Chtějí dělat nějaké cvičení, které je funkční. Právě kickbox není o tom, že člověk dostane rukavice, zuby a jde si nechat vybít mozkový buňky do ringu. Je to takový fitko, kde člověk postupně posiluje tělo na funkčních cvikách. Zkouší si práci na pytlích, nácviky ve dvojicích. A když se rozhodne, že mu to jde, že si chce zazápasit, tak přijde na sparingy. Pak se může přihlásit na turnaj pro začátečníky. Kluci, kteří nikdy nebyli v ringu, si tak splní sen a získají trochu sebedůvěry.
Přidávají se k vám i ženy – například kvůli sebeobraně?
Taky chodí, ale spíš bych řekl, že je to kvůli komplexnímu cvičení. Posilují jak nohy, ruce, břicho, tak i zadek. Co si budeme povídat, kickbox na sebeobranu úplně nejlepší není. Na tu je vždycky nejlepší kopnout útočníka mezi nohy a zdrhnout hodně daleko. Na ulici to nechodí jako v amerických filmech nebo v ringu. Na ulici žádná pravidla neplatí, natož pak fair-play. Člověk může být mistrem světa v čem chce, ale pak dostane v hospodě půllitrem zezadu po hlavě a končí. Kickbox je dobrý ale v tom, že vás naučí dobře rozpoznávat vzdálenost, kdy jste ještě v bezpečí a kdy už je lepší právě soupeře nakopnout do rozkroku a utíkat.
Učíš na Fakultě informatiky a statistiky. Vědí studenti, že jsi úspěšný sportovec?
Myslím, že asi ano. Většinou se rozkřikne, že je lepší při testech neopisovat. Vždycky jsem měl štěstí na studenty, takže se vždy zajímali. Třeba když jsem jel na závody, protože jsem musel za sebe shánět záskoky. Jednou jsem přišel na výuku po soutěži a celá třída tleskala, to byl moc hezký pocit.
Kromě toho máš i bezpečnostní agenturu. Jak to všechno časově stíháš?
Upřímně? Strašně špatně. Je blbé, že když člověk dělá hodně věcí, tak ví, jak by se mohli dělat ještě líp, více do hloubky, ale už na to není kapacita. Člověk bojuje mezi kvantitou a kvalitou. Někdy se i stane, že mi vypadne nějaký kolega na hlídání a musím jít sám do terénu a hlídat do rána.
Nepotkáváš někdy v barech své studenty?
Nebylo to sice na VŠE, ale jednou se mi stalo, že kluk nedal zkoušku. Prostě to fakt neuměl a já ho musel od zkoušky vyhodit. Šel to zapít do baru, který jsme zrovna v té době hlídali. Mně vypadl ten večer jeden člen ochranky, takže jsem tam musel jít já. Ten kluk se opil, rozbíjel na baru panáky, tak mě zavolali dolů. Položil jsem mu ruku na rameno a on se otočil: „To jste zase vy, pane profesore?“ Tak mu říkám: „Asi půjdeme pane kolego. Vypadá to, že vás musím vyhodit dneska už podruhý“. Naštěstí, tentokrát se mu to do indexu nezapisovalo. Občas jsou to zajímavý historky.
Foto: archiv Tomáš Karel
Mohlo by tě zajímat:
- Bitva o Prahu bavila a přihrála VŠE první trofej
- Aktualizováno: Intriky a zákulisní machinace? Parta šmejdů nám ukradla Hokejovou Bitvu, zlobí se původní pořadatelé
- Tradiční hokejová řežba se oblékla do nového hávu, bude útočit na rekord
Nahrávání ...
