Ab ovo

13. 10. 2002 | | Nezařazené

„Myslím si a cítím, že brzy přijde čas odejít. Tam nahoru, ke hvězdám.“ „Proč? Nám je tu dobře. Venku jsou jen pusté světy, vzdálená slunce cizích oběžnic. Tady jsme se narodili, vyrůstali, umírali… Nechceme odejít.“ „Samozřejmě. Vždyť je to Náš rodný dům. Místo, kde jako lidstvo dospíváme a jako dospívající se i chováme. Budujeme hranice svých soukromých, uzavřených světů, které překračujeme, jen když se chceme bavit, pořádat party, hádat se, hrát si na vojáčky.“

„Myslím si a cítím, že brzy přijde čas odejít. Tam nahoru, ke hvězdám.“

„Proč? Nám je tu dobře. Venku jsou jen pusté světy, vzdálená slunce cizích oběžnic. Tady jsme se narodili, vyrůstali, umírali… Nechceme odejít.“

„Samozřejmě. Vždyť je to Náš rodný dům. Místo, kde jako lidstvo dospíváme a jako dospívající se i chováme. Budujeme hranice svých soukromých, uzavřených světů, které překračujeme, jen když se chceme bavit, pořádat party, hádat se, hrát si na vojáčky. Rozbíjíme vybavení, abychom ho pak s lítostí opravovali a zachraňovali, jedni se strachem, že přijdou rodiče, druzí s poznáním, že není naše – Země není naše vlastnictví. V tom smyslu, že na jejím vzniku ani na práci celého mechanismu nemáme žádný podíl. Nemůžeme ji dlouho udržovat ve stavu, v jakém ji převzali první lidé, protože pro svůj vývoj potřebujeme stále víc a víc z jejích zásob. Zárodek požírá vejce živitele zevnitř a rozvíjí se, dokud skořápka nepopuká a kolébka nezanikne. Musíme odejít. Jako dospělí jedinci.

Celý vesmír má fraktálovou strukturu. Část je vždy podobna celku. Buňky vznikají, rostou a zanikají na pozadí vývoje jedince. Lidé se rodí, dospívají a umírají, zatímco civilizace trvá. I ta podléhá věčnému cyklu zrodu, vzkvétání a zanikání – co přetrvává a prohlubuje se, je poznání. Záznam o celku uložený v každé z částeček.“

„Nemáme prostředky na přemístění miliard lidí. Celý ten sen, nereálná utopie.“

„Protože uvažujete o lidstvu jako celku, který je potřeba zachovat. Některé květiny lze vypěstovat jen z jednoho jejich listu, další pak šíří svou informaci plody a semeny. Existence pokračuje, i když jen zlomek z původního množství dorazí k místu znovuzrození. Délka našeho života se počítá na desítky let. Za tu dobu z našeho společného vývoje vidíme jen krátký záblesk. Je potřeba knih, napsaných generacemi předků, abychom dokázali sestavit mozaiku kamenů cesty, po které jdeme.

Naše novodobé Archy neponesou miliony, ale tisíce jedinců. S veškerým množstvím informací, kterým je budeme moci vybavit.“

„Myslíš, že vymění šťastnou přítomnost za nejasnou budoucnost? A co jim to přinese? Celý život se budou vracet ve vzpomínkách k Zemi.“

„Hrajeme složitou hru, podobnou Šachu. Vyhrávají ti, kteří promýšlejí tahy napřed a kteří se zároveň dokáží poučit z chyb předchozích partií. Myslím, že se mezi námi najdou mistři hry Života. Ve všem platí přirozený výběr a toto pravidlo se prosadí i proti naší vůli. Můžeme ho přijmout za své, když se nenecháme omezovat našimi předsudky. Slepec není méněcenný, protože vidí věci, které pro naše oči zůstanou skryté. Černoch není horší – proč? Jsme to my, kdo se potí v poušti, ne on. Jediný, kdo zaslouží pohrdání, je zaslepený, omezený hlupák.

Cestovatelé vytvoří nové Země, ale každá bude jiná, jedinečná, jako je jedinečný kámen, květina, strom, člověk…“

„Dáváš lidem moc tvořit něco, co dýchá, pohybuje se, má svou vůli, svou inteligenci. Vracíš se ke kultu rozumu? Tomu, co přinesl lidstvu světové války, biologické zbraně, které zneužívají život proti životu? Považuješ přírodu za výrobní faktor, za něco, co je potřeba stavět na míru našich potřeb? I ty?“

„Těm, kteří podstoupí osud ahasverů, přinese Exodus poznání. Toho, jak je život vzácný klenot. Odolný a vytrvalý, ale také křehký a zranitelný. Začnou s osazováním nových oáz. Sami snadno pochopí, že nemohou přizpůsobovat přírodu sobě, ale sebe samotné světu, který obývají. Jinak semínko nevzklíčí. A Země jim zůstane vzdáleným rodištěm, kam se jednoho dne přiletí podívat, navštívit stará známá místa. Ti, kteří zůstanou… Ano, ti mohou zahynout. Nebo taky ne – to už záleží na nich. Jako mraveniště, které vypouští své královny tam, kam se obyčejný mravenec nikdy nevznese a může jen obracet hlavu vzhůru, za mizícím rojem.

Není činu, který by víc přesahoval omezený rozhled jedince. Pokud toto dokážeme, dospěli jsme. Přesáhli jsme omezení dané prostředím, které nás zrodilo a vychovalo. Krok, který dokončí někdo jiný.“

Mohlo by tě zajímat: