Vybrat si z mnoha dostupných destinací, kde strávit semestr na zahraničním pobytu, není snadné. Vyzpovídali jsme studenty, kteří nešli zrovna klasickou a jednoduchou cestou a na semestr se vydali na východ – do Ruska. Lucie Urbánková, studentka druhého ročníku magisterského programu na Fakultě podnikohospodářské, odjela minulý semestr na Státní univerzitu managementu GSOM v Petrohradu.
Co tě přimělo k tomu jet zrovna do Ruska?
Měla jsem na výběr mezi Ruskem, Kanadou a Indií. A protože jsem se chtěla naučit další cizí jazyk, Rusko byla jasná volba. Chtěla jsem taky zažít jiné životní podmínky, než které jsem poznala na pobytech v Latinské Americe a ve Španělsku. O životě a studiu v Rusku jsem neměla moc optimistické představy. Byla jsem připravená na zimu, komunistický systém a ubytování v bojových podmínkách. Brala jsem to spíš jako výzvu.
Jaká byla realita po příletu?
Ze začátku jsem byla příjemně překvapená, že tam nebyla až taková zima. Ta přišla později, když bylo jeden týden i minus třicet stupňů. Na letišti nás vyzvedla buddy, podle její rady jsme jeli na koleje městskou hromadnou dopravou, protože taxík by byl drahý. Později jsme zjistili, že cesta z letiště na koleje by nás taxíkem vyšla přibližně na tři sta korun, což bylo podobné jako doprava, protože kupujete nový lístek při každém přestupu pro sebe i pro kufr. Největší šok byl asi z nekonečné cesty po eskalátorech do hlubin metra a vzdálenost mezi stanicemi.
Čím se lišila kolej v Petrohradu třeba od Jarova?
Mnohem víc nás tam kontrolovali. U vstupu procházíte turniketem. Hlídá tam bábuška, která kamarády na návštěvě vždy důkladně vyzpovídala a opsala si čísla pasů. Pak musíte k druhé bábušce pro klíče. Dvoulůžkové pokoje mají totiž v rámci šetření nákladů jen jeden klíč, který musíte před každým odchodem z koleje odevzdat. Buňky jsou dost podobné těm na Jarově, jen v Rusku mají na stěnách ošklivé tapety, ze starých oken profukuje a jsou utěsněná kusy hadrů. Příjemná byla kuchyňka s troubou, která ale bohužel nefungovala.
Rusové dělají práci na poslední chvíli
Mluvila jsi už o cestě z letiště, jakou tam mají dopravu?
MHD tam jezdí úplně bez jízdních řádů. Metro je strašně hluboko, ale zas má širokou síť, takže se jím dostanete na hodně míst. Pořád se ale kontrolují jízdenky či kartičky, je to nepřehledné a zdlouhavé. Měsíční kupony jsou nejlevnější variantou, ale pořád jsou v porovnání s Prahou drahé. Ze začátku jsme dokonce jezdili po městě Uberem, bez studentské kartičky nás to vyšlo levněji. Co se cestování po okolí týká, vlaky a autobusy se všude dostanete, jenom to dlouho trvá.
Jaké bylo studium na petrohradské vysoké škole?
GSOM je jedna z nejlepších byznys škol v Rusku i východní Evropě. Jejich vzdělávací systém je ale hodně odlišný od toho našeho. Dělali jsme hlavně velké skupinové projekty a předměty jsme měli blokově. Takže když se mi sešlo více předmětů najednou a do toho jsem chodila desetkrát týdně na ruštinu, moc spánku jsem si neužila. Zajímavý byl předmět Doing Business in Russia, kde jsme sestavovali podnikatelské plány pro tamní trh. Museli jsme kvůli tomu nastudovat například ruskou legislativu.
A co tamní studenti?
Nejhorší byla paradoxně spolupráce s Rusy, kteří vše dělají na poslední chvíli. Je to vážně o nervy, když máte třeba v pondělí ráno prezentovat výsledky vaší práce a oni začnou zpracovávat svoji část v neděli o půlnoci.
Co bys řekla, že bylo na tvém pobytu nejlepší a co naopak nejhorší?
Nejhorší mi přišla nekončící zima a odlišnosti v ruské kultuře. Lidé v Petrohradu jsou zamračení, v obchodech do vás neustále strkají košíky. Nejlepší byly kurzy ruštiny, učitelé neuměli anglicky, takže jsme se museli naučit vše rychle. Moc se mi taky líbilo město jako takové. Je tam spousta krásných památek, paláců a náměstíček. A super bylo také cestování přes Transsibiřskou magistrálu po skončení semestru.
Foto: archiv Lucie Urbánkové
