Robert si dal „dávačku“! Vybraný předmět splňoval všechny podmínky pro zmíněné označení – dostatečný počet kreditů, nevyžadovala se docházka (v „déčku“ bylo v době přednášky maximálně 10 věrných), k zápočtu stačilo napsat dva testy, které jsou už po několik semestrů stále stejné a taháky s odpověďmi na všechny varianty má snad každý student této školy.
Robert si dal „dávačku“! Vybraný předmět splňoval všechny podmínky pro zmíněné označení – dostatečný počet kreditů, nevyžadovala se docházka (v „déčku“ bylo v době přednášky maximálně 10 věrných), k zápočtu stačilo napsat dva testy, které jsou už po několik semestrů stále stejné a taháky s odpověďmi na všechny varianty má snad každý student této školy.
Robert o prvním testu nevěděl (jistě, byla to jeho blbost, ale o to v tuto chvíli nejde). Jednou se zašel podívat na přednášku, bylo to v desátém týdnu, a otázka, kdo ještě nemá napsaný první test, ho mírně zaskočila… no, spíš hodně vyděsila, ale zalovil v tašce, našel zmíněné zakázané pomůcky a statečně se přihlásil. Aktivita však v tomto případě nebyla korunována úspěchem, neboť zjistil, že z testových otázek není v taháku ani jedna – ha, tahák byl pouze na druhý test! S vypětím všech sil trošku improvizoval a postupně si vymyslel odpovědi k devíti otázkám z deseti. Bylo by samozřejmě velmi naivní si myslet, že první polovina zápočtu dopadla dobře. Robert byl jedním z mála lidí, kteří první test nezvládli.
Druhý test už Robert s „menší pomocí“ zvládl a hned na místě se zajímal, jaké má naděje na získání zápočtu. Byl skoro seřván, že jeho práce ještě nebyla opravena, tak ať se uklidní a počká si. Když už bylo všechno opraveno (profesor zjistil, že druhý test je prakticky na výbornou), Robert se dozvěděl, že si může napsat ještě opravný test z celého kurzu. Ne však ve stejný den, protože po asi dvouhodinovém opravování všech prací na to najednou nebyl jaksi čas. Za zmínku ještě stojí fakt, že někteří studenti si mohli úplně v klidu a legálně v těch nejposlednějších řadách napsat oba testy najednou!!! Na tomto místě je nutno podotknout, že pan profesor o existenci taháků ví, toleruje je a dokonce radil studentům, ať si v nich opraví chybu. Podle něho je důležité, že student ví, kde má daný problém hledat.
Profesor Kalousek pozval nešťastníky na opravný termín do restaurace. Ano, čtete dobře. V jedné pražské budově se konala konference, které se profesor účastnil. V přízemí této budovy se nachází příjemná restaurace, kde se postupně scházeli účastníci konference a novináři, popíjeli kávu nebo „pivíčko“, které si neodpustil ani kolega Kalousek. V tomto „klidném“ prostředí, kam by Robert rád vzal svoji slečnu, si studenti mohli (lépe řečeno, nic jiného jim ani nezbývalo) napsat písemku. Robert se mačkal u malého stolku s dalšími dvěma spolužáky. Václav byl perfektně naučen, práci odevzdal poměrně brzo a dostal zápočet. Robert se nenaučil, protože ve stejný den psal hodně důležitou písemku, které věnoval všechen volný čas předcházejícího týdne a víkend. Měl ale již zmíněné taháky a „opravka“ se mu skutečně podařila.
Pak se však stalo něco, s čím Robert rozhodně nepočítal. V momentě, kdy zmíněné taháky už dávno odpočívaly na dně tašky, zvedl profesor Kalousek hlavu od novin a nařkl ho z podvodu (bez sebemenšího důkazu!!!!). Pedagog mu řekl, že stejně určitě všechno opsal a že mu kolega radil, že to slyšel až k sobě a se zápočtem ať tedy nepočítá. Jak mohl ale radit Robertovi Josef, který měl z deseti otázek dvě dobře a Robert osm? Robert začal vyjednávat a argumentovat. Měl však smůlu. Byl zřejmě již předem vybrán za obětního beránka. Proč? Protože na konstatování, že to takhle přece nejde, že si nemůže dovolit jen tak ztratit tolik potřebné kredity, dostal jasnou a stručnou odpověď. „Já si zase nemůžu dovolit to dát všem!“ … a bylo vymalováno!
Autora z pochopitelných důvodů neuvádíme. Jména jsou fiktivní, jakákoliv podobnost je čistě náhodná, avšak příběh se skutečně stal na VŠE.
