Již dva roky v Holešovicích funguje Kostel na lodi. Pod záštitou
mezinárodní organizace International Christian Fellowship (ICF) zde od té
doby probíhají setkání převážně mladých křesťansky
založených lidí.
„Chodím sem často, protože se tady cítím moc dobře. Lidi tu nejsou
falešný, ale hrozně milý a přátelský,“ povídá mi členka Antonie po
skončení programu.
Loď zevnitř nepřipomíná nic, co si Češi představí pod pojmem kostel.
Hned u vchodu překvapí bar a disko koule. V rohu hraje několik kluků
stolní fotbálek a na konci parníku stojí pódium s barevnými reflektory.
Všichni mě tu jako novou tvář srdečně zdraví a snaží se se mnou
seznámit. Dostávám zde zdarma kolu, malé občerstvení, kompaktní disk ICF
a přehled plánovaných událostí. „Tyto akce zde probíhají v neděli
dopoledne a večer. Dopoledne je to trochu jiné, protože sem často chodí
děti,“ říká Antonie.
Program zahajuje devatenáctiletý klučina a za chvíli na jevišti spustí
kapela na elektrické kytary a baskytary. Atmosféra připomíná spíš klub
či rockový koncert. Fakt, že zde nikdo nepije alkohol, nikomu nepřekáží
v tom, aby se pořádně odvázal. Hudba hraje na plné pecky a všichni
skáčou a tleskají do rytmu. Převážně anglický křesťanský text
téměř není slyšet.
Abych věděl, o čem se vlastně zpívá, sleduji chvíli dataprojekci
umístěnou nad pódiem. „Tyhle písně jsem znala již z Anglie, kde jsem
tři roky studovala, pak jsem hledala nějaké místo pro mladé věřící
v Praze. O kostelu na lodi jsem se dozvěděla od kamaráda,“ říká jedna
z účatsnic. Během večera zde zazní mimo jiné i populární píseň
Price Tag.
Po chvíli se situace trochu zklidní a na jeviště přichází paní,
která začne povídat o vztazích. Přestože svou přednášku začne
biblickým příběhem Boaze a Rút, ke kterému se průběžně vrací, mluví
převážně o věcech, které se týkají každého člověka. Dozvídám se
zde mimo jiné i o různých způsobech, kterými se dá upoutat pozornost
druhého pohlaví, nebo že syn přednášející se přes svoji křesťanskou
výchovu ve svých sedmi letech „již třikrát oženil a třikrát
rozvedl.“
Paní působí vlídně a díky vtipným poznámkám čas rychle ubíhá.
Vedle mě sedí skupina Američanů, která si ze sluchátek pouští překlad
do angličtiny. Ten je poměrně dost kvalitní a překvapivě i dobře
načasovaný.
Všichni zde působí neuvěřitelně vřele a přátelsky. „Je to jediné
místo tohoto typu v Praze,“ sděluje mi Američan Christian, který sem
chodí každou neděli. Po skončení akce se část osazenstva z kostela
odebírá do nedaleké hospody.
ČTĚTE TAKÉ:
