Od 1. března tohoto roku se v jarovské menze přestaly vařit obědy a večeře. Místo toho se tam začaly dovážet obědy z menzy v Italské, tedy ze školy, kde byly nově zavedeny i teplé večeře. Toto opatření se mne (a nejen mne) citelně dotklo, neboť nepatřím ke strávníkům naší školní menzy, ne proto, že bych nechodil do školy, ale proto, že jsem odmítl přistoupit na „kartičkový systém“.
Od 1. března tohoto roku se v jarovské menze přestaly vařit obědy a večeře. Místo toho se tam začaly dovážet obědy z menzy v Italské, tedy ze školy, kde byly nově zavedeny i teplé večeře. Toto opatření se mne (a nejen mne) citelně dotklo, neboť nepatřím ke strávníkům naší školní menzy, ne proto, že bych nechodil do školy, ale proto, že jsem odmítl přistoupit na „kartičkový systém“, který je tam nezbytný, a který člověku chtě nechtě váže peníze někde na účtě. Navíc má určité pořizovací náklady, které klasický „stravenkový systém“ nezatěžují. Protože bydlím na kolejích Jarov, bylo pro mne vždy přirozenější chodit na oběd i na večeři tam. Nevařili tam ani špatně, ani nějak extra dobře, nicméně jíst se to dalo a někdy, cca tak jednou za týden, si člověk i pochutnal.
Změnu jsem tedy neuvítal, ba naopak. Nechci vypadat jako fajnšmekr, ale to co nám Menza Italská za tento týden předvedla, to byla doufám jenom taková výstraha, ve stylu: „Podívejte se, co byste museli jíst, kdyby u nás teď vypukla válka.“ Možná to bylo nějaké cvičení v souvislosti s naším vstupem do NATO, každopádně to snad nemohlo být myšleno vážně. Nebudu zabíhat do detailů, třeba jste ještě nejedli, nebo jste právě po jídle a v obou případech by to pro vás mohlo mít katastrofální důsledky.
Teplé večeře jsem musel oželet, protože jezdit kvůli nim z koleje do školy a zpátky, navíc si kvůli tomu zařizovat tu kartu, kterou bych při své roztržitosti mohl snadno ztratit, to se mi opravdu nevyplatí. Na obědy tedy zatím chodím na Jarov, ale víte co je zajímavé? Že se tam u výdeje a vůbec všude (kam je vidět) pohybuje stále stejné množství znuděných kuchařů, kuchařek, učňů, učnic a těch ostatních. Že by na ohřátí jídel bylo potřeba tolik zaměstnanců, jako na celé vaření? V tom případě smekám před tou úžasnou úsporou nákladů!
Ovšem přiznávám, že nevidím do zákulisí, proč k tomu všemu došlo a jaké úspory to přineslo, přinese, nebo mělo přinést. Jsem jenom prostý strávník, který se cítí ošizen, který však bude stejně pořád chodit na oběd do menzy, protože je to nejlevnější a protože mu stejně nic jiného nezbývá. Odmyslíme-li si oblíbené somálské–nejíst. A tak budu dál chodit s kamarády do menzy a před každým jídlem si, jako obvykle, popřejeme: „Dobrou chuť–budeme jí potřebovat!“
