Kdo profituje z výrazného růstu našeho hrubého domácího produktu? Čeští zaměstnanci, zejména ti s nižší kvalifikací a nižšími příjmy, se naučili téměř dokonale využívat náš sociální systém, přičemž do Nošovic je to ze Slovenska a z Polska velmi blízko a tamní pracovní síla je ochotna přijmout za práci nižší mzdu. Nebude v Nošovicích docházet spíše k řešení strukturálních problémů jiných zemí za peníze našich daňových poplatníků?
Jakub Fischer
(proděkan Fakulty informatiky a statistiky)
Jaroslav Sixta
(doktorand katedry ekonomické
statistiky FIS)
V květnovém čísle Studentského listu se mladý konzervativec Michal Jelínek pouští v článku „Jsme evropským tygrem?“ na podnětnou půdu hodnocení výkonnosti české ekonomiky, přičemž výkon ekonomiky zasazuje do širšího kontextu vývoje ostatních ekonomických veličin (míra nezaměstnanosti, úrokové sazby, ukazatele vnější a vnitřní nerovnováhy a další).
Nechceme s tezemi autora polemizovat; rádi bychom na ně ve svém příspěvku k diskusi spíše navázali zasazením vývoje HDP do kontextu vývoje dalších ukazatelů poskytovaných systémem národních účtů. Michal Jelínek, ostatně stejně jako většina ekonomických analytiků, totiž v úvodu svého textu klade nejspíše nechtěně rovnítko mezi vývojem výkonnosti ekonomiky a vývojem hrubého domácího produktu. Pojďme se tedy na měření výkonnosti podívat podrobněji.
Domácí versus národní produkt
Hrubý domácí produkt je chápán jako hodnota zboží a služeb vyrobených či poskytnutých na ekonomickém území za určité časové období. Z tohoto pohledu jde vlastně o součet přidané hodnoty jednotlivých výrobců a poskytovatelů služeb. Dále můžeme HDP sledovat z pohledu užití – jako součet výdajů na konečnou spotřebu, hrubé tvorby kapitálu a čistého vývozu. Konečně třetím přístupem je chápání HDP coby zdroje důchodu, který je následně rozdělován a přerozdělován, a po těchto a dalších transakcích je použit na financování konečné spotřeby a investic.
Tento přístup je neprávem opomíjen – při odhadování HDP se používá spíše doplňkově a o velikosti rozdělování a přerozdělování důchodu nejsou zveřejňovány údaje ve srovnatelných cenách. Ponechme stranou sektorový pohled na tyto transakce (zájemce o hlubší pochopení problematiky rádi přivítáme na volitelných kurzech národního účetnictví, určených i „nestatistikům“) a podívejme se, o co jde na úrovni národního hospodářství.
Od hrubé přidané hodnoty (získané jako rozdíl produkce a mezispotřeby) odečteme náhrady zaměstnancům (tj. náklady na výrobní faktor práce) vyplacené zahraničním zaměstnancům, dividendy a další vlastnické důchody vyplacené do zahraničí a část plateb zaplacených do Evropské unie a naopak přičteme náhrady zaměstnancům přijaté našimi zaměstnanci ze zahraničí, inkasované důchody a část plateb inkasovaných z EU.
Takto získáme hrubý národní důchod (HND), který (velmi zjednodušeně řečeno) vyjadřuje přínos k tuzemskému bohatství. Tedy nikoli HDP, ale HND. Tento rozdíl, dobře patrný třeba na příkladu Irska, je třeba mít stále na paměti. V dnešním globalizovaném světě zkrátka nelze zůstat u HDP jakožto jediného ukazatele ekonomického vývoje, na čemž bohužel nic nemění ani neznalost povahy tohoto ukazatele, která je mezi našimi analytiky tak rozšířená.
Vezměme v úvahu, že vlastnické důchody (např. dividendy a úroky) vyplácené do zahraničí strmě rostou (od roku 2000 do roku 2005 o 92 procent na necelých 200 miliard korun) stejně jako náhrady vyplácené zaměstnancům (ve stejném období růst o 60 procent na 45,5 miliardy). Náhrady vyplácené našim zaměstnancům, které naopak náš národní důchod zvyšují, byly přitom v roce 2005 na úrovni 22 miliard korun a přijaté vlastnické důchody činily v roce 2005 cca 85 miliard. Tato čísla znamenají, že zatímco HDP výrazně roste, hrubý národní důchod, který po dalších úpravách (např. o druhotné důchody) použijeme pro financování spotřebních a investičních výdajů, se zvyšuje pomaleji.
Když přínosy z investice plynou jinam
Kolega Jelínek ve svém textu zmínil otázku zahraničních investic, která je jedním z hlavních faktorů růstu HDP. Vztahy mezi domácím produktem a národním důchodem jsou přitom právě na zahraničních investicích velmi dobře ilustrovatelné. Podíváme-li se například na plánovanou nošovickou automobilku, je zřejmé že dopad výstavby a provozu na náš národní (a posléze i na disponibilní) důchod klíčově závisí na předpokládaném podílu dodávek ze zahraničí (snižujících HDP) a na struktuře zaměstnanců.
Čeští zaměstnanci, zejména ti s nižší kvalifikací a nižšími příjmy, se naučili téměř dokonale využívat náš sociální systém, přičemž do Nošovic je to ze Slovenska a z Polska velmi blízko a tamní pracovní síla je ochotna přijmout za práci nižší mzdu. Pokud by Slováci a Poláci našli uplatnění v továrně ve větší míře, pak by HDP ke spokojenosti vlády sice utěšeně rostl, ale přínos k národnímu a posléze k disponibilnímu důchodu bude o dost menší (jednak o mzdy vyplacené do zahraničí, jednak o dividendy, které automobilka zaplatí své mateřské společnosti).
Zahraniční investice jsou jednoznačně pozitivním jevem pro ekonomiku, ale při jejich hodnocení je třeba vzít v úvahu veškeré jejich dopady a neomezovat se na očekávaný vývoj HDP. Je jasné, že v dnešním tvrdém boji států o zahraniční investice se žádná země neobejde bez investičních pobídek a bylo by iluzorní tvrdit opak. Jenže: nebude významnou veřejnou podporou výstavby továrny v Nošovicích, jejíž dopad je poměrně zřetelný z pohledu HDP, méně však již z pohledu jiných agregátů, docházet (při nereformovaném trhu práce a sociálním systému) spíše k řešení strukturálních problémů jiných zemí za peníze našich daňových poplatníků?
