Po podepsání dohody s AIESEC, prohrabávání se jejich databází a absolvování několika pohovorů bylo rozhodnuto – jedeme do Budapešti. Já měla pracovat v GE Capital v oddělení Risk managementu a partner získal místo v Sykes, která poskytuje outsourcované služby velkým elektronickým korporacím. Začalo tedy zařizování bydlení, balení věcí a veškeré přípravy na odjezd. Vše však člověk zařídit nedokáže.
Plánovali jsme si vzít auto, které nám rodiče poskytli a výhodou balení na takovou dobu bylo to, že si člověk musí vzít prostě všechno. Ještě jsme dokoupili věci do začátku pro případ, že místo, kde budeme bydlet, bude nevybavené, nábytek jsme ale samozřejmě netahali. Úplně prázdný byt jsme ani nechtěli. Ale hledání bydlení na dálku, které bude dostupné od příštího týdne, v zemi, kde mateřským jazykem není angličtina, se ukázalo jako nemožné.
Při studijních pobytech je situace lehčí v tom, že většinou jsou k dispozici alespoň koleje a odjíždějící studenti mohou poskytnout dočasné bydlení přijíždějícím studentům. Ale pro nás, kteří jsme měli přijet na pracovní pobyt, a to ještě v době prázdnin, to byl téměř nezvládnutelný úkol. Navíc jsme chtěli nějaký soukromý byteček s jedním či dvěma pokoji. Během školních let je to zábava bydlet ve sdíleném bytě, na studijním pobytu v Kanadě jsme dokonce měli celý dům, ale pracovní stáž s partnerem je už prostě víc „dospělácká“. Chtěli jsme se osamostatnit a zkusit společné bydlení.
Buddy nám příliš nepomohl
Nevěděli jsme však ani, v jaké části by mělo bydlení být, město jsme vůbec neznali, neměli jsme přehled o dopravě, parkování, o ničem. Mysleli jsme, že s něčím tak zásadním by nám měl AIESEC pomoci, dostali jsme i jakési „buddíky“ z tamní pobočky, ale v podstatě se na nás vykašlali. Moje buddy mi po několika emailech alespoň poslala nějaký prospekt, abychom věděli, kde nejlépe hledat ubytování, která část je party distrikt, která je naopak nebezpečná a jaká cena je přiměřená. K tomu poslala i nějaké odkazy na skupiny na Facebooku.
Stránky realitek nabízeli bytů víc, ale v maďarštině. Na anglické emaily a esemesky nikdo neodpovídal. Na Facebooku naopak bylo všechno v angličtině, majitelé neměli problém s tím, že nás osobně neznají, ale zase tomu odpovídaly i ceny. A my jsme prostě odmítali platit za byt velký 30 metrů čtverečních pět set euro. Naše představa byla asi poloviční, ale to se jevilo jako nemožné, tak jsme nároky snížili na tři sta eur. Pořád je to oproti kvalitnějším bytům v Praze hodně, ale co se dalo dělat. I tak jsme ale nemohli nic najít.
Sdílený byt byl nakonec jistota
Ačkoli naši rodiče byli strachy bez sebe, že nemáme kde složit hlavy, my jsme se smířili s tím, že prostě přijedeme na rok do cizí země se všemi našimi věcmi a půjdeme buď do hotelu, nebo přinejhorším do kempu. Ale nervózní jsme byli hodně a příjemný začátek to rozhodně nebyl. Věděli jsme však, že až přijedeme osobně na místo a pořídíme si maďarské číslo, bude shánění mnohem jednodušší.
Nakonec jsme měli alespoň trochu štěstí v neštěstí a odpoledne před odjezdem jsme na Facebooku našli nabídku pokoje ve sdíleném bytě a domluvili se s majitelkou, že tam zůstaneme jen dva týdny a v té době se budeme snažit najít si něco svého. Jistota je jistota a tak jsme mohli aspoň trochu klidnější vyrazit na zatím nejodvážnější cestu, která nám měla změnit život.
Foto: archiv autorky
ČTĚTE TAKÉ:
