Když se řekne Mexiko, vybaví se běžnému Čechovi sombrero, poušť, kaktusy, tequila, kukuřičné placky, pálivá jídla, Acapulco… Jaké je Mexiko opravdu a jak vypadá jeho školství jsem měla možnost poznávat během svého půlročního pobytu v nejlidnatějším městě světa. Jak zde přistupují k výuce, jak je vše ve škole organizováno, jací jsou studenti, to všechno jsou obohacující postřehy nejen pro zájemce o studium v Mexiku.
Když se řekne Mexiko, vybaví se běžnému Čechovi sombrero, poušť, kaktusy, tequila, kukuřičné placky, pálivá jídla, Acapulco… Jaké je Mexiko opravdu a jak vypadá jeho školství jsem měla možnost poznávat během svého půlročního pobytu v nejlidnatějším městě světa. Jak zde přistupují k výuce, jak je vše ve škole organizováno, jací jsou studenti, to všechno jsou obohacující postřehy nejen pro zájemce o studium v Mexiku.
Pár slov o škole
Mexické vysoké školství je velice různorodé a rozmanité, jako snad všechno v této zemi ostrých kontrastů, které zde více než jinde existují v jakési zvláštní symbióze. Instituto Tecnológico Autónomo de México (ITAM), www.itam.mx, je velice prestižní soukromá vysoká škola s moderním stylem výuky mající zvuk především v oborech managementu, politických věd či mezinárodních vztahů. Studenti za svá studia platí okolo 3000 dolarů za semestr, což v nich přirozeně budí jistý smysl pro zodpovědnost. Ale i na kvalitu vyučujících je kladen velký důraz. Více než polovina profesorského sboru je zaměstnána na plný úvazek, externí odborníci ze státního i soukromého sektoru, z domova i zahraničí zajišťují zbytek. Vyučovat na univerzitě zvučného jména je pro ně ctí a pro studenty inspirací.
Ve škole je živo i mimo výuku
Školu navštěvuje přibližně 4000 studentů, převážně z dobře situovaných rodin. O tom, že na rozdíl od více než poloviny mexického národa netrpí finančním nedostatkem, vypovídá třeba věčně přeplněné dvoupodlažní parkoviště v areálu školy, nablýskaná auta posledních modelů, v nichž rodinný řidič dítko přiveze či odveze, popřípadě si objednají taxík. Školní autobus žluté barvy, který zdarma pendluje mezi školou a nejbližšími stanicemi metra využívá jen zlomek studentů. Rovněž ceny ve školní kavárně a self-servis restauraci nejsou lidové. Na zdejší škole něco jako menza není, a tak si studenti i kantoři obvykle zajdou do nedalekých jednoduchých restaurací nebo zajedou autem na “lepší” místa. Ve škole stojí káva 7 až 10pesos (přibližně 4krát tolik v korunách), bageta 15 a menší teplé jídlo od 25 pesos, což jsou ceny minimálně tak vysoké jako v jiných mimoškolních zařízeních tohoto typu. Zlaté ceny ve Vegáči! I přesto se jedná spolu s přilehlým atriem o nejživější místo školy. Lidé se tu scházejí, řeší úlohy do školy, kolektivně se učí, vášnivě debatují nebo třeba hrají domino. Sport se mezi mexickou mládeží až tak moc nepěstuje, a tak pěkná moderní tělocvična zela spíše prázdnotou, tenisové kurty musely ustoupit novému parkovišti. Do pěkně zařízené posilovny už zašlo více lidí, ale zaručeně největší ohlas mělo menší fotbalové hřiště s umělým trávníkem.. Kromě toho zde studenti organizují dle zájmu kurzy tance (salsy, merengue, či argertinského tanga), vedou divadelní kroužek, noviny, umělecký časopis, bezplatně poskytují neziskovým organizacím rady a konzultace v právnických, obchodních či technických záležitostech. Studentský klub ALCANCE pomáhá dětem bez domova, nechybí ani AIESEC.
Vyučují odborníci, hodiny jsou pestré
Téměř na každou hodinu je třeba si přečíst texty k danému tématu (cca 40-50 stran A4, tudíž až 100 stran A5) španělsky nebo anglicky a nejlépe si z článku udělat stručné poznámky, což studenti opravdu dělají. Někteří dokonce rovnou v elektronické podobě. Jedná se většinou o aktuální texty z první ruky, hloubkové analýzy, např. vládní program současného venezuelského prezidenta, podepsaný přímo Hugo Chávezem a doplňující články o jeho plnění či neplnění. Na hodinách je účast povinná, pár absencí je sice možných (jako u nás na jazyky). Neumím si však představit, že by se zde studenti dobrovolně připravovali o tyto přínosné školní extáze. Učitel zahájí hodinu několika přátelskými slovy, pak nadhodí téma a rozjede se opravdu živá, někdy až ohnivá, ale hlavně fundovaná diskuse. Učitel je schopen pohotově reagovat na dotazy a názory studentů, vše usměrňuje a nakonec vynese ujasňující závěry. Na některých hodinách se navíc sepisují nejpodstatnější body na tabuli a osnova pak rozesílá emailem spolu s upřesněním literatury na příště. Učitelé často zpříjemňují hodiny zajímavými historkami, odvážnými osobními postoji, kterými jen dokazují, že do problematiky opravdu vidí, že vědí o čem hovoří. Učitel na “Latinskou Ameriku”, sám Chilan, sjezdil snad všechny její země, “Vztahy mezi Mexikem, USA a Kanadou” vyučuje bývalá asistentka náměstka ministra obrany USA, tedy pracovnice Pentagonu, a tak bych mohla pokračovat. To je potom pro studenta neuvěřitelná motivace. Nebo ne?
Zeptejte se na cokoliv
Faktem je, že zmíněné kursy jsou většinou vedeny v kruhu “rodinném”, tedy 20, maximálně 30 studentů. Ale vždyť i na VŠE existují cvičení v tomto počtu a mnohá z nich, neříkám že všechna, jsou bohužel nudná až běda. Studenti se tu na druhou stranu nebojí kdykoliv se na cokoliv zeptat, jsou vedeni k tomu umět říci svůj názor, zaujmout postoj. A tak se ani od vyučujících ani od studentů nesetkáte s náznakem opovržení nad případnou stupiditou dotazu a vyučující se snaží poskytnout uspokojivou odpověď… Navíc studenti si s pány profesory bez zábran tykají, aniž by k nim ztráceli úctu. Různé diskusní kroužky studentů s učitelem v kavárně, ve školní studovně nebo jinde též spoluutvářejí vzájemný vřelejší vztah mezi studentem a profesorem.
Proč se netvoří fronty u počítačů
Za povšimnutí stojí počítačová studovna, kde je zhruba 60 počítačů napojených na internet, dalších 100 slouží k tvoření domácích úkolů, seminárních prací apod. Samozřejmě, že vedle toho je zde několik dalších učeben. Věřte nebo ne, chronické fronty, jimiž trpí náš ústav, se zde tvořily jen málokdy a jen na internet. Jednak spousta studentů má internet přístupný i z domova a jednak zde mají zaveden hodinový limit na pobyt v systému. Ne že by se vám pozastavil přístup, ale po hodině mají právo, je-li více čekajících zájemců, vás vystřídat a vy si chvíli počkáte, než na vás zase přijde řada. Mají všechno pěkně pod kontrolou. Službě u vchodu odevzdáte identifikační kartu. Ta je pomocí čtečky přiřazena k volnému počítači, jež má také svůj kód a číslo. Od té doby vám běží čas. Ale ve švech to praskalo a tiskárna jela na plné obrátky hlavně před koncem semestru, v čemž vidím podobnost téměř dokonalou s naší školou…
…až na tu tiskárnu
Tam jsem si snadno a ráda přivykla, že když jsem si něco potřebovala vytisknout, jednoduše jsem zmáčkla CTRL+P a při odchodu si došla na tiskárnu (samozřejmě laserovou), kde mi služba předala na pěkném papíře kvalitně vytištěný text. Jen si do počítače zanesli příslušný počet stránek k mému identifikačnímu číslu. Každý student má jistý stránkový limit, myslím, že dostatečně vysoký, protože mně se ho i přes hojné využívání tisku nikdy nepodařilo přesáhnout.
Ve škole i mimo ni se stále něco děje, lidé jsou moc fajn, ochotní a přátelští, a tak se člověk nemůže vrátit s jinými než nadšenými pocity.
