Dan Kašpar je teprve třetím lektorem šermu na VŠE, přestože tento sport
se zde vyučuje již více než padesát let. Kurzem provádí nejen úplné
začátečníky, ale i pokročilejší šermíře. Na plný úvazek pracuje
jako trenér pětibojařů.
Vím, že jsi původem z Chodska, kde neznám žádný šermířský
oddíl. Jak ses k šermu tedy dostal?
K šermu jsem se dostal náhodou. V České republice se jedná o sport
takřka rodinný, takže zavadit o něj není úplně běžné. Ve druhém
ročníku gymnázia jsem bydlel v Plzni na internátu. Jednou z akcí byla
přednáška na téma záhad, UFO a podobně. Na konci se přednášející
zmínila, že startuje činnost nového šermířského oddílu. Náš pan
vychovatel řekl, že se všichni prvního tréninku zúčastníme, což se
také stalo. Z patnácti začátečníků jsem po několika trénincích
zůstal jediný já. V oddíle jsem registrován dodnes, i když trénuji
v Praze a na akce oddílu se dostanu tak dvakrát do roka.
Čím je pro tebe šerm jedinečný a proč bys ho doporučil
člověku, který neví, zda začít vůbec šermovat?
Šerm mne uchvátil mnohým. Třeba tím, že před zápasem nemusí být
jasné, kdo je papírově silnějším soupeřem. Je to úpolový sport a
použití jedné konkrétní techniky může zaskočit silného soupeře,
stejně jako nemusí stačit celá paleta akcí. Je hodně variabilní, každý
si může vybrat, zda mu více vyhovuje fyzicky náročné pojetí či se jen
postaví na planš (ohraničené místo, kde probíhá zápas) a bude přesně
bodat. Ti nejlepší samozřejmě dovedou spojit obojí. Ale je toho mnohem
více – síla, rychlost, technika, taktika, psychické rozpoložení… To
vše plus další aspekty ovlivňují každý jednotlivý zápas. Nejlepší je
to vyzkoušet na vlastní kůži. Šerm zpoza masky vypadá úplně jinak než
z tribuny pro diváky.
Je v šermu stejně jako v ostatních sportech velký rozdíl mezi
muži a ženami?
Rozdíly samozřejmě jsou. Je to dáno odlišnou fyzickou vybaveností. Přesto
jsou pořádány turnaje, kde se šermuje společně.
Jaký je tvůj největší šermířský úspěch?
Největší úspěch snad ještě přijde. Dosud to byl titul akademického
mistra republiky, vítězství na několika turnajích v zahraničí či dvě
druhá místa na šermířských maratónech v Německu.
Měl jsi někdy nějaké zranění typické pro šerm, pokud něco
takového existuje?
Zranění? Hlavně psychická. Když vím, co přesně udělat mám, co nesmím,
a přesto mne soupeř donutí k opaku. To bych vyletěl z kůže, i když
jsem jinak dost klidný, ale to je na šermu krásné – je to boj se
soupeřem i sám se sebou. Fyzická zranění se mi vyhýbají a snad u toho
zůstane. Typická (přesto ne moc častá) jsou lehčí zranění jako výrony
kotníků, naraženiny, případně svalová poranění. Časy, kdy mohlo dojít
k probodnutí, jsou asi pryč. Na bezpečnost se dbá v posledních
letech hodně.
Napadá tě někdy při sledování filmů, že herci šermují
špatně a je vidět, že ve skutečnosti by se takhle nikdy
neubránili?
Většinou je vidět, že se na šermu podílí odborník a že herci vědí,
o co jde. I na našich hereckých školách je šerm vyučován a mnohdy jsou
to výkony radost pohledět. Zklamání přicházívá až v závěru, kdy
typické konce, kdy je soupeři vyražen kord z ruky, nejsou příliš
reálné.
Chtěl by sis někdy zahrát v historickém filmu?
Chtěl. Dokonce jsem byl i na castingu, ale vybrán jsem nebyl. Asi mám
špatnou techniku.
Jaký je rozdíl mezi trénováním šermu a pětiboje?
Rozdíl je velký. Šermíři se musí soustředit na každou drobnost, mohou
pilovat techniku, pracovat s větší časovou dotací na specifickou
přípravu. Oproti tomu pětibojaři mají další disciplíny, které trénují
cca tři hodiny denně šestkrát týdně. Odlišná je i samotná
šermířská část závodu. Šermují každý s každým na jediný zásah a
mají na to jen minutu. Pětibojaři mají většinou vypilovanou jednu či dvě
akce, které umí perfektně, zatímco specialisté mají širší paletu. Ale
i s tím omezeným množstvím akcí lze uspět. Nejlepší pětibojaři
v Čechách končívají na stupních vítězů i na šermířských
závodech.
