iList.cz » Bitka s Kanaďany? Trochu za ni můžu

Bitka s Kanaďany? Trochu za ni můžu

22. 4. 2005 | Michal Procházka |

Jiří Jakeš patřil mezi opory stříbrného hokejového týmu na letošní zimní univerziádě („univerzitní olympiádě“) v Innsbrucku. Na turnaji hrál především středního útočníka, ale nevadí mu ani role křídla. K úspěchu družstva přispěl gólem a šesti nahrávkami. Se svými 193 centimetry a rovným metrákem váhy budí nejen na ledě oprávněný respekt.

Od úspěchu na univerziádě uplynuly už dva měsíce. Ještě si užíváš pocity vítězství, nebo už je to jen taková hezká vzpomínka?

Vzpomínka je to hezká, ale spíš se mi pořád vrací to finále. K těm pocitům – spíš i trošku zklamání, že jsme mohli dosáhnout na tu nejvyšší medaili. Zároveň se to ale mísí s uspokojením, protože jsme věděli, že Rusové jsou opravdu výborný hokejový tým. A řekl bych, že trošku hokejovější než my.

Hraješ za druholigové Benátky nad Jizerou. Tam si tě trenér reprezentace Eysselt vyhlédl? Nebo to bylo nějak jinak?

Musel jsem se trošku připomenout, protože lidé, co to organizovali, neměli žádnou databázi studentů. Můj spoluhráč z Benátek Petr Kounovský, který studuje na Fakultě tělesné výchovy a sportu, mě tam doporučil, trenér si mě pozval do Slaného na „širší kemp“ před univerziádou. Tam stanovil čtyři pětky, které pojedou.

Turnaj jste nezačali moc šťastně – remízou s Japonskem. Byla znát nesehranost? Znal jsi třeba spoluhráče z útoku?

Já jsem hrál právě s Petrem Kounovským, se kterým se znám velmi dobře. Doplňoval nás centr, tuším z Olomouce. První zápas byl trochu nervózní. Rychle jsme vedli 2:0 nebo 3:0. Pak jsme si mysleli, že už to půjde samo. Japonci byli pohybliví, i když ne moc hokejoví. Dali nám rychlé góly a my jsme se pak trápili. Nemohli jsme přes tu jejich úpornou obranu vůbec nic udělat. Takže jsme nakonec byli rádi za remízu.

Jak už bývá zvykem, po utkání s Kanadou se strhla bitka. Účastnil ses, nebo jsi stál stranou? Máš z ní nějaké šrámy?

Šrám zrovna ne, ale byl jsem právě na ledě a proti nám bylo nařízené trestné střílení, které soupeř neproměnil. Zbývalo asi dvanáct vteřin do konce, hráli jsme ještě k tomu v oslabení. Já jsem šel na buly, puk se nakonec dostal před našeho brankáře. Už zazněla siréna, takže byl konec (Češi zvítězili 5:4). Pořád u toho našeho brankáře byli dva Kanaďani a šťouchali do něj. Tak jsem k nim zezadu přijel, jednoho z nich krosčekoval.

Pak se na mě zase navalili další dva. Takže u brány byla taková no, ani ne rvačka – jenom tak v rukavicích, pěsti, tak 5 na 5, 5 na 4. Pak naši spoluhráči přijeli oslavovat. Oni to psychicky vůbec neunesli, tak napadli několik hráčů. Když už bylo po té roztržce (rozhodčí to už rozdělili), tak uviděli jednoho hráče, jak na publikum mává a kyne jim, tak to taky nevydrželi a začali ho tam po celém kluzišti honit. Mohlo to dospět úplně někam jinam, kdybychom se chtěli rvát, tak by to skončilo 20 na 20.

Takže tys to vlastně začal…

Dá se říct, že jsem to trošku inicioval, ale myslím, že by se to stalo tak jako tak.

Když ses zmínil o publiku, jaká vůbec byla atmosféra? Zajímali se Rakušané o turnaj?

Pro Rakušany to byla sportovní akce číslo jedna. Oni kvůli tomu pozastavili nejvyšší hokejovou soutěž a z ní nominovali všechny hráče. Což bylo dost podezřelé, protože všichni tam měli takové „horké indexy“ – jeden zápočet a ještě k tomu ze stejné školy. Dalo se pochybovat, že to jsou studenti. Ale atmosféra byla úžasná, nic tomu nechybělo.

Jaké bylo jinak zázemí?

Bylo výborné. Na minulých univerziádách to bylo tak, že se tam jenom vypravilo pár hokejistů a nic se od nich moc nečekalo, také nedostali žádné vybavení. Letos to bylo finančně zajištěné, bydleli jsme v parádním hotelu, který byl celý rezervovaný pro nás. Dostali jsme veškerý servis, který jsme potřebovali. Jako normální reprezentační tým.

Byli tam nějací čeští fandové?

Fandili nám Češi, ale to bylo vedení výpravy a nebo jiní sportovci.

Nakonec turnaj skončil velkým úspěchem. Jaké byly zlomové okamžiky z tvého pohledu?

První byla – po nešťastném zápase s Japonskem – určitě výhra nad Ukrajinou 2:1. Tam kdyby se neuspělo, bylo by všem nadějím konec. Postupový klíč byl dost tvrdý, ze skupiny postupovali jen první dva. Organizátoři to navíc měli nalajnované tak, aby postoupili Rusové s Kanaďany, protože od nich čekali velké návštěvy. Moc se nám „jakoby“ nepřálo, abychom postoupili. Taky si myslím, že rozhodčí pískali v dalších zápasech proti Kanadě a Rusku hodně špatně. Výhra nad Kanadou a remíza s Ruskem 2:2 byly také zlomové. Vítězství nad Čínou 15:0 byla povinnost. Zápas s Rakouskem v semifinále (výhra na nájezdy – pozn. red.) byl sice také zlom, ale spíš již takový bonus.

Hlavní cíl byl postup ze skupiny.

Důležité bylo postoupit ze skupiny a poprat se o medaile, kde už se mohlo stát cokoli.

Už jsi říkal, že finále bylo zklamání. Opravdu vám to hodně zkazilo radost?

Bezprostředně po utkání jsme byli hodně zklamaní, to je pravda. S odstupem času jsme to oslavili. Ale ve mně to pořád zůstává jako taková trošku křivda. Já jsem cítil, že máme na vítězství a že jsme si to i zasloužili. Hráli jsem vyrovnaný zápas. Až ke konci jsme dostali dva hloupé góly, z toho jeden do prázdné brány.

Nabízí se otázka, jestli jste moc neslavili již po semifinále?

Nebyl vlastně čas. My jsme skončili v devět večer a pak jsme od pěti druhý den hráli to finále. Takže po Rakušanech žádná oslava nebyla. Jenom jsme si došli na jedno pivko. První oslava byla po finále, když jsme jeli domů a na pár hodin zastavili v hospůdce. Další oslava je plánovaná na akademičky.

Nemůžu se také nezeptat, proč sis vybral studium VŠE?

Já jsem si dával přihlášku na VŠE a na práva – tam mi to nevyšlo. Volba byla usnadněná. Ale vyhovuje mi, že si rozvrh sestavuji sám, můžu tak školu skloubit s hokejem. Já jsem před tím studoval rok na stavárně v Brně a hrál při tom extraligu, a to se naprosto nedalo stíhat. Musel jsem udělat nějaký kompromis.

A jak se daří po prvním semestru?

Ve škole zatím dobře.

Jen samé góly?

Zatím ano. Teď přijdou dvě bakule, tak uvidím jak se s tím poperu.