Mají nás za malé děti?

25. 4. 2002 | | Názory

Já sama jsem nikdy neměla sklony k hrubostem, avšak poslední rozhodnutí našeho velectěného AS mě rozpálilo do běla; z mých úst vytryskla slova hodná snad jen dlaždiče či metaře. Zdá se, že důvtipná mysl našich nejpovolanějších úspěšně napodobuje legislativní fiaska zdejšího parlamentu.

Sedím si v kupé (na naše poměry) luxusního IC a čas od času zabloudí můj pohled na spolucestujícího, který tak tak vtěstnal svá kila na polstrovanou sedačku. Jsou tu lidé různých tvarů, stáří, názorů a jistě i osudů a já si říkám: „zvykej si, tohle bude tvůj nový domov, to jsou koleje, na kterých budeš brzy žít…“

Je mi jednadvacet a jsem docela průměrná holka, která ovšem patří mezi ty, koho s cárem maturitního vysvědčení v ruce – poeticky řečeno – rodiče vyslali do světa založit si vlastní život, méně poeticky vyjádřeno – které vystěhovali z domova (na základě různých důvodů) bez jakékoli další pomoci. Neprozřetelnost osudu mě (zřejmě zcela neočekávajíc budoucí rozhodnutí našeho akademického senátu) zavedla až na samotný okraj našeho malého státečku, do kraje severomoravského, kam jsem se nastěhovala (nejspíš díky soucitu vůči bezradnému „sirotkovi“) k příbuzným a v potu tváře užívala necelé 2 roky plodů pracovního nasazení. Pak ale náhle přišla ta spásná myšlenka: „jdi studovat“ a hlas shůry dodal: „…na VŠE.“ A tak jsem tu, necelých 400 km od domova (resp. trvalého bydliště), několik hodin cesty vlakem.

Já sama jsem nikdy neměla sklony k hrubostem, avšak poslední rozhodnutí našeho velectěného AS mě rozpálilo do běla; z mých úst vytryskla slova hodná snad jen dlaždiče či metaře. Zdá se, že důvtipná mysl našich nejpovolanějších úspěšně napodobuje legislativní fiaska zdejšího parlamentu. Ve snaze dostát spravedlnosti (pro ty poctivé) se totiž (jak už jistě víte) budou koleje pro příště přidělovat podle trvalého bydliště našich rodičů (ó, jak originální nápad řešení „bytové politiky“ dospělých). Ti moji bydlí asi 30 km od matičky Prahy. Co z toho vyplývá? Podle nových kritérií nebudu mít nárok na ubytování, přestože vrcholem mého kontaktu s rodiči je telefonní rozhovor jednou za měsíc (o bydlení nemůže být ani řeč) a „mých 30 km“ do školy trvá asi pět a půl hodiny – to je i na mě příliš.

Vypadá to, že kriteria přijatá jistě s nejlepší vůlí (a jak to u nejlepší vůle většinou chodí i nedomyšlená) nakonec přeci jenom mohou diskriminovat i studenty, v jejichž prospěch byla přijata. Říkají nám kolegové/kolegyně (nebo je to alespoň tvrzeno), ale mají nás za malé děti, nenesoucí odpovědnost, vždyť se nestaráme o své zajištění – to je přeci práce rodičů. Cožpak jsme všichni maminčini mazánci? (Dotčení, omluvte tento nadnesený výraz.) Vážení členové AS, je mnoho těch, kdo už dlouho nežije s rodiči, kdo musí pracovat, aby se uživil. Jak chcete těmto lidem měřit kilometry? A já se vás ptám: „Je vůbec možné, aby si student mohl dovolit ten „luxus“ (muset se) živit sám a být samostatný, žije-li sám, aniž by ztratil legitimní nárok na odlehčení starostí, které mnozí ti, co s rodiči ještě žijí a nechají se jimi živit ani nepoznali?“

Budoucí elito národa, k čemu nás to vlastně VŠE vychovává? Nesubvencuje takto právě tu nesamostatnost a nezodpovědnost? VŠE přece nemůže mít právo přijímat nás jako slepé beránky a osobovat si výhradní priviligieum udělat z nás ty „kreativní, dynamické a perspektivní dospělé…“

Mohlo by tě zajímat: