Rozložení investic do portfolia s různými úroky představuje velkou
záruku bezpečnosti. Nejen za tento poznatek obdržel James Tobin v roce
1981 Nobelovu cenu za ekonomii.
Rozložení investic do portfolia s různými úroky
představuje velkou záruku bezpečnosti. Nejen za tento poznatek obdržel James
Tobin v roce 1981 Nobelovu cenu za ekonomii.
Teorie volby portfolia měla praktický dopad na život lidí. Z dnešního
pohledu se může zdát jako samozřejmá, James Tobin za ni však sklidil
velký úspěch. Jeho návod zněl překvapivě jednoduše: rozdělte částku,
kterou chcete investovat, na různé části a ty uložte s různými úroky.
Americký ekonom tak dokázal, že investovat vše s nejvyšším úrokem
nemusí být nejvýnosnější a hlavně nejbezpečnější.
Tobinova teorie patří k výsledkům jeho mnohaleté práce.
Neokeynesovský makroekonom dostal Nobelovu cenu za analýzu finančních trhů
a jejich vztahu k rozhodování o nákladech, zaměstnanosti, výrobě
a cenách.
V roce, kdy končila první světová válka, se ve městě Champaigne
v Illinois narodil novináři a sociální pracovnici syn James Tobin.
Odmalička byl velmi bystré dítě. Po absolvování několika ročníků
střední školy úspěšně složil přijímací zkoušky na Harvardskou
univerzitu, která tehdy v oblasti ekonomie prožívala svůj zlatý věk. Po
krátkém působení ve Washingtonu a aktivní činnosti v námořnictvu USA
v průběhu II. světové války se Tobin znovu vrátil na Harvard. Zde
dokončil svůj doktorát. V doktorské disertaci se orientoval na teoretickou
a empirickou analýzu spotřební funkce, jež se stala předmětem jeho
dlouhodobého zájmu. Byl také zvolen členem společnosti Society of Fellows,
čímž získal tři roky svobody ke studiu, výzkumu a psaní. Oženil se
s Elizabeth Fay Ringovou, se kterou vychoval čtyři děti. Počátkem
padesátých let nastoupil na katedru ekonometrie Yaleské univerzity. Jeho
podíl na veřejném životě představovalo hlavně členství v Radě
ekonomických poradců prezidenta Kennedyho.
K významným oblastem Tobinova zájmu řadíme ostré odlišování peněz
a financí od všech ostatních finančních, ale i reálných aktiv,
v čemž podle něj ekonomové a hospodářské politiky chybují. Je třeba
vycházet z toho, že existuje víceméně spojité spektrum aktiv různého
typu a tato aktiva mohou být, a v realitě také jsou, ekonomickými
subjekty volně zaměňována jedno za druhé podle jejich výnosů a podle
rizika, které je s jejich držbou spojeno.
Od prvního článku v roce 1951 se James Tobin držel v popředí
teoretického výzkumu i empirické analýzy spotřebních funkcí.
V průběhu svého života publikoval několik prací, například text
v „Mezinárodní encyklopedii společenských věd“ z roku
1968 s názvem „Spotřební funkce“. Navázal zde na Keynesovu teorii
absolutního důchodu, podle níž se běžná spotřeba rovná funkci
běžného důchodu. Vystoupil také se zařazením likvidních aktiv mezi
argumenty spotřební funkce, což znamenalo úsilí o propojení
krátkodobých a dlouhodobých vlivů.
Ekonomický svět zná Jamese Tobina především jako zakladatele
a čelního představitele takzvané Yaleské školy teorie peněz a teorie
volby portfolia.
