Závod adventure race na Novém Zélandě byl pro soutěžící plný nezapomenutelných zážitků. O mořském kajaku, o třímetrových vlnách, o cestě buší jsem se bavil s účastníkem mistrovství světa v tomto náročném sportu Mgr. Tomášem Vaňkem. Jak takový adventure race probíhá?
Závod adventure race na Novém Zélandě byl pro soutěžící plný nezapomenutelných zážitků. O mořském kajaku, o třímetrových vlnách, o cestě buší jsem se bavil s účastníkem mistrovství světa v tomto náročném sportu Mgr. Tomášem Vaňkem.
Jak takový adventure race probíhá?
Celý závod je vyznačený v mapě kontrolními body, jednotlivé týmy si mezi nimi hledají optimální postup. Ten není většinou daný, takže zvolit tu nejkratší, nejrychlejší variantu je na týmu. Někdy se stává, že trasa je předem určená, nebo jsou zakázané hlavní cesty, které organizátor nechce, aby závodníci používali. Mezi kontrolními body se týmy přesouvají podle toho, co je zrovna v plánu závodu. Nejčastěji jsou tam horská kola, trekking, kajaky, do toho je vměstnané jeskyňaření, lezení, plavaní či jakákoli činnost, kterou si organizátor na závodníky vymyslí. Startují čtyřčlenné smíšené týmy. Je jedno v jakém poměru, ale musí být zastoupena obě pohlaví.
Po jakém terénu se na kolech pohybujete?
Většinou je asfaltu minimálně, trasa vede hlavně po zpevněných nebo turistických cestách. Etapy jsou různě dlouhé, závod se skládá z deseti až třinácti etap. Řádově jednu třetinu člověk nachodí, jednu najezdí a poslední propádluje. Mezi tím jsou kratší věci, jako to jeskyňaření.
Jak se vašemu týmu vedlo?
Nám se závod moc nepodařil, měli jsme problémy hned od první etapy a nakonec jsme museli odstoupit. Začátek byl na kajacích na moři, na jednom z nejdivočejších míst na západním pobřeží Nového Zélandu. Začátek byl ještě dobrý, to byly jen jedno až dvoumetrové vlny. Odstartovat se nám podařilo celkem v pohodě. Jiné týmy odstartovaly třeba až na třetí pokus, než se prodraly skrz vlny na otevřené moře. Bohužel jsme přijeli tak o deset minut později, než abychom při přistání chytili absolutní příliv. Vlny se zvedly až do třímetrové výšky a zezadu na nás padaly. Jedna loď se otočila a naše holka nebyla schopna doplavat na břeh, musela být zachráněná skútrem. Možná kvůli nedostatečné aklimatizaci, přeci jen tam byl dvanáctihodinový posun.
Co se stalo s lodí?
Loď uplavala do vedlejší zátoky, takže nám trvalo asi hodinu, než jsme ten kajak přitáhli zpátky a dostali jsme z toho materiál, který jsme potřebovali. Je pravda, že my jsme dopadli ještě celkem dobře, byly tam týmy, které v těch vlnách kajaky úplně rozštípaly. To jsem nezažil ani na divoký vodě. Tady se člověku valí na záda třímetrová vlna. Bylo to hodně těžký.
Myslíte, že s tím organizátoři počítali? Nebo bylo jen špatné počasí?
Bavili jsem se pak s lidmi z komerčních společností, které provozují na Novém Zélandu kajaking. Říkali, že to bylo hodně odvážné, spíš bláznivé, dát etapu na kajaku zrovna tam. Otevřené tasmánské moře je hodně divoké, vesměs to všichni profesionálové odsuzovali. Organizátoři byli dobře připraveni. Ale bohužel tam byly ztráty na zásobách, například ten rozštípaný kajak.
Co se děje, pokud ztratíte vybavení?
Kdo ztratí výbavu, má možnost si ji v depu doplnit, ale my na tom nejsme tak, že bychom věci měli dvakrát nebo třikrát, takže jsme si ten kajak museli dobýt zpátky.
Jak jste pokračovali dál?
V následující etapě na horských kolech měla naše zachraňovaná kolegyně problémy, dostávala křeče, museli jsme ji tahat na gumicuku, takže jsme tratili další minuty. Ty problémy na moři a na kolech se přenášely dál. Nabrali jsme další ztráty. Navíc udělali organizátoři chybu. Jednu kontrolu umístili asi o půl kilometru jinam, než měla být, a my jsme strávili asi tři, možná čtyři hodiny v noci v buši, než jsme ji našli. Kvůli téhle ztrátě z treku se nám nepodařilo splnit časový limit před raftem.
Jak dopadly ostatní týmy?
Měly podobné problémy jako my. Na té posunuté kontrole ukončila závod většina družstev. Celou trať dokončilo osm týmů, z toho jeden americký, jeden švédský, zbytek byly místní novozélandské týmy. Vyprávěli, jak dokáží podle porostu poznat, zda je to jižní či severní svah, zda bude cesta průchodná a podobně.
Kde ve světě se advanture race pořádají?
Existuje série světového poháru, která obsahuje asi deset závodů po celém světě. Pokaždé je jiný z té série určen jako mistrovství světa. Letos tedy Nový Zéland, příští rok to bude Švédsko, pak Skotsko.
Kde jste se kvalifikovali vy?
Prošli jsme kvalifikací v Čechách, pak jsme byli na světovém poháru v Polsku a v Chorvatsku, kde jsme skončili druzí. Na evropském poháru v Polsku a ve Slovinsku jsme se dělili o druhé a třetí místo. Při kvalifikacích se nám dařilo dobře, takže jsme měli ambice uspět. O to větší bylo zklamání, že jsme závod ani nedokončili.
Jak se připravujete?
Na tenhle závod musí mít člověk natrénované velké objemy (chůze, kolo, pádlování). Snažím se během týdne cestou do zaměstnání a ze zaměstnání trénovat. Například do práce jedu na kole, z práce běžím. Když vyjde čas, tak si jdu na Vltavu zapádlovat, nebo zalézt na skálu nebo na stěnu. O víkendu se snažím dostat do přírody.
Kde budete startovat příště?
Zimní světový pohár v Polsku, na jejich straně Krkonoš a Jizerských hor. Bude to trochu něco jiného než klasický adventure závod v létě, je to nová výzva.
Bojíte se při závodech?
Organizátoři se snaží, aby to nebylo životu nebezpečné. Člověk musí být připraven dovednostně i psychicky, já sám s tím většinou problém nemám.
Mgr. Tomáš Vaňek se narodil 8. srpna 1974 v Kolíně. Je absolventem Fakulty tělesné výchovy a sportu se specializací na sporty v přírodě. Živí se jako odborný asistent CTVS VŠE, kde vyučuje moderní sporty v přírodě, sebeobranu a lední hokej.
Adventure race je nejtěžší dobrodružně expediční outdoorový závod. Na týmy čeká trať dlouhá přes 300 kilometrů, kterou musejí absolvovat non-stop v časovém limitu 75 hodin (3 dny a 3 noci). Mezi jednotlivými kontrolními body si hledá tým vlastní cestu, a to buď po svých, na horských kolech nebo kajak.
