Očima …Janise Aliapuliose
Názory, Studentský životNěkteří z nás si již zvykli uvolnit starým lidem místo v hromadných
dopravních prostředcích nebo jim dát přednost ve dveřích. Těžiště
vztahu mezi mladými a starými však podle mě leží úplně jinde než
v těchto skutečnostech. A to ve způsobu přemýšlení obou skupin. Výše
uvedené skutečnosti, jako uvolnění místa k sezení, jsou jen základem
v budování korektního vztahu mezi těmito skupinami lidí. Přesto se najde
stále více mladých lidí, kteří postrádají i tyto základy a jsou ke
stáří lhostejní, někdy i krutí
Výše uvedené skutečnosti, jako uvolnění místa k sezení, jsou jen
základem v budování korektního vztahu mezi těmito skupinami lidí. Přesto
se najde stále více mladých lidí, kteří postrádají i tyto základy a
jsou ke stáří lhostejní, někdy i krutí. Pro staré lidi je velmi
důležité, aby se necítili osamoceni, aby si měli s kým povídat a aby ani
na sklonku života neztráceli pocit, že ve světě zaujímají své pevné a
nepostradatelné místo. Výzvou pro mladší by se měla stát práce na
změně svého myšlení vůči lidem důchodového věku.
Stařenky a stařečkové musí přestat být těmi, kteří pouze zdržují
v chůzi, protože jsou příliš pomalí a zrovna je není kudy obejít.
Nesmí být těmi, které mnozí proklínají, když se v obchodě
s potravinami nesčetněkrát zastaví zrovna u regálu se zbožím, jež si
chtějí koupit, a dlouho si vybírají. A konečně nesmí být ani stále
objemnějšími položkami ve veřejných rozpočtech, děsíce tak ministry
financí a další úředníky.
Staří lidé by měli být mladým „parťáky“, jimž věnují více
než jen zdvořilostní fráze a gesta. Měli by dostat svůj vlastní prostor
v jejich myslích a stát se tak plnohodnotnými součástmi života později
narozených, stejně jako naše babičky a dědečkové, které máme rádi. Ti
jsou také staří lidé, „jen“ nás k nim pojí příbuzenské vztahy.
Odměnou všem budiž, obyčejný, ale v dnešní době celkem vzácný
úsměv, sdílené zkušenosti nebo krátké vyprávění očitých svědků
událostí, jež hýbaly světem. Ať už se jedná o dlouholetého souseda
nebo paní o berli, která se zeptá, kdy jede další tramvaj, protože už
špatně vidí na malá písmenka, tak nám má takřka každý starší
člověk „co nabídnout“. I oni byli mladí, i oni byli studenty,
profesory, řidiči či pekaři, jen o několik desítek let dříve než ti,
kteří je nyní v jejich profesích a životních rolích vystřídali.
Druhá strana by se samozřejmě na oplátku měla chovat stejně vlídně a
vstřícně. Věřím tomu, že když se mladším podaří v jejich životech
a myslích najít o trochu více prostoru pro lidi vyššího věku, bude to
patřičně oceněno a povede to k vzájemnému respektu, prožití
zajímavých společných chvil a zkvalitnění životů obou věkových
skupin.
Je tedy třeba mít stále na paměti, že stáří není nemoc. Stáří je
tělesný stav. Nikoli stav mysli, k němuž se každý nezadržitelně
blíží a jenž nutně nemusí znamenat prožívání nejhorších období
lidských životů. Než se mladý člověk naděje, dospěje do stavu, který
lidi většinou značně limituje, také. Až se tak stane, bude zajisté
nesmírně vděčný za jakýkoli projev úcty, lásky a spolupráce, jehož se
mu od těch mladších dostane.
Neříkám, že všichni dělají pro staré lidi málo. Cíl, jehož
dosažení je otázkou několika generací, nikoli otázkou několika týdnů
nebo měsíců, však stojí ještě výše. Měli bychom změnit vnímání
stáří jako takového.