iList.cz » Vo češťiňe svjetový, erotycký, a nadáfkách

Vo češťiňe svjetový, erotycký, a nadáfkách

17. 2. 2004 | Jan Holeček |

Češtinu se ve škole učí opravdu každý. Češtináři mají svůj předmět jistě rádi, nicméně mohli by nudnou gramatiku a přísné diktáty prokládat záživnějšími zákrutami naší krásné mateřské řeči. V knížce Pavla Eisnera by jich našli tolik, že by skoro mohl vzniknout nový předmět.

Čeština se řadí mezi slovanské jazyky. Má mezi nimi zvláštní postavení, protože je z nich nejtvrdší, nejzápadnější. Pokud budeme putovat z Česka stále na východ, bude se slovíčko co v překladu jazyků postupně změkčovat: na Slovensku říkají čo, na Ukrajině čšo a v Rusku što. Pokud bych se vás zeptal, zda jsou nám cizí španělské písmeno g nebo románské a germánské f, asi byste si hned neuvědomili, že je vyslovujeme prakticky stále: gdo slišel spjef dífki fokně?

Čeština světová

Když češtinu poslouchá cizinec, nemůže se někdy zbavit dojmu, že slyší svůj rodný jazyk. Italštině se podobá „mydlimálo pervíce, pertúto pertamto perdále,“ francouzštině „levnežeré levpapá, levnesere levkaká, nasedne dotramvajé, žeremandlé loupásijé,“ Maďarštině slova seremed (vtipně překládané jako včela), neseremed (vosa), tuhoškempink (hřbitov). Maďarštinu rozeznáme i v tomto vtipu: Dva Slováci jdou po křovinaté cestě a prvý povídá: „Kér mi dere tvár!“, na což mu druhý poradí: „Miň ten kér!“ Polákům je věnován kostrbatý překlad podprsenky: „szprajcpodpierny dla pozviednutie kozaczka povadlého,“ v takzvané japonštině je známá přezdívka Billa Clintona „semenonasaku“. Kousek arabštiny uslyšíme ve vtipu: „Máme pouze kusé údaje o smrti Saddámových synů. Našli se jen kusy Udaje a údy Kusaje“. Jako poslední uvedu tuto legrácku: „Víte, jak Rusové vysloví jméno Beethoven?–Pěthoven.“

Pokud si chcete zanadávat, asi nepoužijete slovo býk, nýbrž sáhnete po bejkovi, protože účelem všech nadávek bývá fyziologická rozkoš mluvidel. Takové krávo nebo vole vyplní mluvidla mnohem lépe než například kočko a proto se kočka nikdy nemůže stát sprostým invektivem. Dnešní silná sprostá slova šukat a mrdat vznikly ze slov, která původně vystihovala rychlé pohyby: „Babička šukala po světnici, zatímco psi nadšeně mrdali ušima.“ Mnoho nadávek jsou nádherné překladatelské oříšky. Posuďte sami: Děláš brajgl a cavyky? Ne, mam nervy v kýblu a plný gatě. Dej mi pokoj, nádhero, dám si panáka. Dřu jako mezek ve svinský práci a pak piju jako duha. Vlepím mu facku, aby ten starej křáp zavřel klapačku, ale furt mele mimo mísu. Korunovaný osel krade jako straka, a pak se diví, že nedostane ani zbla. Byl pěkně dožraný, držgrešle jedna skopová. Všechno je to na jedno brdo.

Čeština erotická

Češtinu nám můžou světoví básnici závidět. Český jazyk je totiž ze všech jazyků nejerotičtější. Angličtina je absolutně bezpohlavní, pokud v ní čtete román, nepoznáte zda ho psal muž nebo napsala žena. Němčina je o něco pohlavnější, protože rozlišuje pohlaví přídavnými jmény: ein schöner Mensch, eine schöne Frau. Románské jazyky jsou více pohlavnější, ale čeština mezi všemi kraluje na prvním místě. Náš jazyk dbá v rozlišování pohlaví na tvar přídavného jména v přívlastku i přísudku, u příčestí minulého (psal–psala), trpného (psán–psána), v přechodníku (vejda–vejdouc), přidává příponu -ová ke jménům a aby toho nebylo málo, v psané podobě dokonce rozlišuje množné číslo zvlášť pro muže a pro ženy (četli–četly).

Česká příjmení

Podíváme-li se, jaká příjmení převažují ve slovanských jazycích, pozorujeme v tvorbě jmen kombinaci různých koncovek. Ruská příjmení poznáme podle zakončení -ov, -skij, -ovskij, Poláky podle -ski, -owski, Srbochorvaty podle -ić, -ović a Bulhary podle -ov, -ev. Nejčastější české příjmení kupodivu není Novák, ale je jím tvar slovesného příčestí minulého činného. Tím se chlubí ti různí Navrátilové, Nekvasilové atd. Právě z jejich příjmení vznikají ty nekonečné anekdoty při četbě telefonního seznamu: Skopal, Zahrabal, Zamazal, Koukal.

Jak čte mozek

V suovisoltsi s vzýukemm na Cmabridge Uinervtisy v Agnili vlšyo njaveo, že nzeáelží na pořdaí psíemn ve solvě. Jeindá dleůitžá věc je, aby blya pnvrí a psoelndí pímesna na srpváénm mstíě. Zybetk mžůe být totánlí chioatcká sěms a se četínm njeosu žndáé pobrmély. Je to potro, že ldiksý mezok netče kdažé pensímo, ale svolo jkao cleek. Zjíamvaé, že?!

Knížku Pavla Eisnera „Rady Čechům jak se hravě přiučiti češtině“, která posloužila jako podklad pro tento článek, si můžete půjčit v Městské knihovně na Mariánském náměstí.