Hlava plná křivek, co se ladně a směle posunují v E2 do všech stran, a žaludeční nervóza z blížícího se testu… Pomalu se plížím k Nové budově, kde se má ten bájemi opředený masakr zvaný makro II odehrát. Kamarádka, která už tuto zkušenost absolvovala čtyřikrát a málem byla kvůli tomu odejita z VŠE, mne varovala předem, takže jsem věděl, do čeho jdu.
Hlava plná křivek, co se ladně a směle posunují v E2 do všech stran, a žaludeční nervóza z blížícího se testu… Pomalu se plížím k Nové budově, kde se má ten bájemi opředený masakr zvaný makro II odehrát. Kamarádka, která už tuto zkušenost absolvovala čtyřikrát a málem byla kvůli tomu odejita z VŠE, mne varovala předem, takže jsem věděl, do čeho jdu.
Přízemí bylo v okolí vchodu do Nové auly neprodyšně ucpané čekajícími studenty v okruhu alespoň třiceti metrů již více než půl hodiny před začátkem testu. Dveře do katovny se ale otevřely až těsně před stanovenou minutou zahájení. Mezitím jsme se anonymně mačkali a lapali po dechu. Tuto fázi demolice podle mých informací kupodivu zvládli všichni, včetně kolegů nižšího vzrůstu, kteří zřejmě museli používat kyslíkové přístroje, jinak si jejich přežití nedokážu vysvětlit.
Dav se začal tlačit s oprávněnými obavami o volné místo do auly. Ti šťastnější z nás si skutečně sedli na správná sedadla a měli tu čest absolvovat masakr v anoncovanou hodinu. K ostatním dnes poprvé promluvil samotný Vykladač: „Přijďte až v půl páté. Měli jste tu jedinečnou možnost nezapisovat se na termín,“ jakoby říkal, můžete si za to sami. Podle mého spíš chyba v organizaci.
Aula se uklidní, dozorci jsou připraveni, obušky mají zřejmě za pasem. Následují pokyny: „Kdo se nedívá do papíru nebo na bílé plátno, opisuje,“ hřímá Vykladač. „Připravte si občanské nebo řidičské průkazy, případně pasy,“ povyšuje se v zápětí do role veřejného činitele. Poté je rozdán test formátu A3. Snažím se s ním, kalkulačkou, psacími potřebami a požadovanými doklady upohodlnit na malém sklápěcím stolečku. Nejde to. Vykladač nám dává patnáct vteřin na vyplnění hlavičky, poté slavnostně ohlašuje spuštění stopek. Máme osmdesát minut.
Skutečný boj začíná. Dozorci se pouštějí na lov, nejlepší skóre bude mít ale stejně Vykladač. Raději se to nesnažím sledovat, aby mi taky nezakroutil krkem. Soustředím se na test. Víceméně známé, ne mnoho říkající příklady. Vžívám se do role posunovače a zjišťuji nepříjemné výpadky vědomostí. Shýbám se pod lavici pro kalkulačku, která se nakonec na stoleček opravdu nevešla. V tu ránu ke mně míří Vykladač. Jsem ztracen. Jeho hněv ale udeří na slečnu za mnou. „Já opravdu neopisuji, prosím, prosím,“ snaží se zbytečně několikrát zoufalá dívčina. Examinátor je ale neúprosný: „Nechte toho, nemá to cenu!“
Čas se chýlí ke konci. Vykladač na to hlasitě upozorňuje a spouští závěrečný countdown: Zbývá deset minut! Zbývá pět minut. Zbývá jedna minuta. Třicet vteřin. Dvacet. Deset. Pět. Konec. Odložte psací potřeby! Sklizeň podvodníků byla v těchto posledních krušných chvilkách nejzdařilejší. Jak labužnické! Co na to asi říká psychiatrie?
Testy jsou opravené za týden. Čekám frontu, skoro dvě hodiny, a snažím se doufat. Ze dveří pana X nakonec vycházím s blaženým úsměvem. Měl jsem štěstí, že můj výplod opravoval právě on, jinak bych byl bez šance. Jiní kamarádi, kteří makro nedělali poprvé, takovou kliku bohužel neměli. Standardy nestandardy, stejně to nakonec závisí na lidech. A kupodivu i na makru se najde pár osob, kterým nejde jen o šokující mortalitu.
Nějaké moudro na závěr? Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Třeba i víckrát. Tahle podívaná s kvalitně vyprofilovanou dominantní hlavní postavou opravdu stojí za to.
