Poslední vydání týdeníku Respekt uveřejnilo text studentky VŠE Jany Erbákové komentující dění na tamní národohospodářské fakultě (Strach a hnus na VŠE, Respekt č. 50/2003). Jako člen jejího Akademického senátu nemohu nereagovat na několik podstatných nepřesností, kterých se autorka ve své polemice dopustila.
Poslední vydání týdeníku Respekt uveřejnilo text studentky VŠE Jany Erbákové komentující dění na tamní národohospodářské fakultě (Strach a hnus na VŠE, Respekt č. 50/2003). Jako člen jejího Akademického senátu nemohu nereagovat na několik podstatných nepřesností, kterých se autorka ve své polemice dopustila.
Kdo koho pomlouvá
Jana Erbáková označila demokratické volby do Akademického senátu národohospodářské fakulty (FNH) za „ukázku mistrné manipulace“. Své tvrzení opírá o dvě věci – předvolební e-mail, který studentům rozeslal profesor Holman a „zavalení studentů populistickými sliby“. Je pravda, že Robert Holman studenty prostřednictvím elektronické pošty skutečně oslovil. Jakákoli jiná možnost komunikace mu totiž byla tehdejším vedením fakulty znemožňována. Označovat zaslání e-mailu s vysvětlením vlastního postoje za ukázku mistrné manipulace je tedy přinejmenším poněkud nešťastné. Ještě méně šťastné je pak zamlčení skutečnosti, že se tak stalo až v reakci na čilou e-mailovou korespondenci ze strany lidí spojených s bývalým vedením fakulty, kteří profesora Holmana a ostatní jeho spolukandidáty do Akademického senátu očerňovali, vyzývali studenty i učitele k jejich nevolení a označovali je za úzkou zájmovou skupinu. Ve svém článku autorka zřejmě nedopatřením přisoudila toto jednání skupině „holmanovců“.
Tvrzení o populistických slibech pak vyjadřuje spíše pocit autorky než skutečný stav věcí. Nezpochybnitelným faktem naopak je, že všechny sliby, s nimiž skupina studentů a učitelů kolem Roberta Holmana do voleb kandidovala (právo na volbu učitele, zavedení systému studentského hodnocení učitelů, zavedení většího množství termínů zkoušek, rozšíření úřední doby administrativních pracovníků či návrat Roberta Holmana a Miroslava Ševčíka do výuky), byly splněny. Výjimkou je pouze změna obsahu výuky, jež samozřejmě vyžaduje mnohem delší čas než prvních pět měsíců, které nové vedení strávilo ve funkci. Delší čas to bude mimochodem vyžadovat také proto, že se někteří učitelé brání jakékoli změně.
V této souvislosti autorka správně uvádí, že se děkan Schwarz „vrhl do reformy oboru regionalistika“. Konkrétně vypracoval první předběžný návrh, který předložil k diskusi jednotlivým katedrám, od nichž očekával připomínky a vylepšení. Jedna z kateder však místo diskuse začala mezi studenty regionalistiky a veřejné správy šířit paniku, že se plánuje zrušení jejich oboru. Ačkoli to s návrhem reformy nijak nesouvisí a k žádnému rušení nedochází, mnoho studentů se celkem pochopitelně nechalo těmito nepřesnými informacemi zmást. Aby jim i učitelům poskytl děkan veškeré informace, uspořádal v poslední době dvě setkání s akademickou obcí. Na nich se mohl každý na vlastní oči a uši ubezpečit, že se fámy o rušení oborů ani v nejmenším nezakládají na pravdě. Je smutné, že jsou v článku tato fakta zamlčena, překroucena, případně uvedena v nepřesné chronologii.
Jana Erbáková dále správně uvádí, že z FNH na vlastní žádost odchází jeden docent a jeden profesor. Mýlí se však, když píše, že odchází „celá katedra hospodářské politik“. Jako redaktorka Studentského listu se mohla o skutečné situaci na FNH lépe informovat a zjistila by, že dva členové zmiňované katedry jsou členy Akademického senátu, kde usilují o splnění programu, z něhož by dle jejího článku měli být znechuceni.
Kdo chtěl, zůstal
Považuji za nutné ohradit se i proti celkovému vyznění článku. Ten se pokouší vylíčit situaci na fakultě jako plnou strachu z osobní msty nového vedení. Takový popis opět nevrhá na pozorovací talent autorky příznivé světlo. Nové vedení nedělá totiž nic jiného, než že plní volební program, který ve volbách voliči podpořili. Je vhodné připomenout, že nejsou porušovány akademické svobody studentů ani učitelů, nikdo nebyl odvolán z výuky.
Ani jeden ze splněných – výše uvedených – bodů volebního programu žádného člena akademické obce, který si je jist kvalitou své práce, znechutit nemohl. Nemůže jej znechutit ani snaha o modernizaci výuky, jejímž cílem je dosáhnout toho, aby odpovídala vědeckým standardům současnosti a ne stereotypům zaběhaným po léta na škole. Rovněž požadavek znalosti alespoň jednoho světového jazyka u vedoucích kateder lze jen stěží pokládat za znechucující praktiku.
Situace na fakultě tak není, jak Jana Erbáková tvrdí, otravována osobními spory. Jde jen o to, že do zdejšího nepružného prostředí vstoupil někdo, kdo se snaží tuto situaci změnit. A to se řadě lidí opravdu nemusí líbit.
Ondřej Čáp
Autor je student VŠE a člen Akademického senátu Fakulty národohospodářské.
Článek převzat z 51. čísla týdeníku Respekt (http://www.respekt.cz/), které vyšlo 15. prosince 2003.
