Jak se změnila atmosféra na VŠE od dob vašich studií?
Absolvovala jsem v roce 1982. Pro mě bylo klíčové, že jsem studovala dálkově, protože jsem byla v té době zaměstnaná. Na škole byl trochu jiný duch, studenti byli více v kruzích. Celou dobu studia jsme procházeli ve stejném kolektivu, studovali jsme stejné předměty. Takže jsme sdíleli nejen výuku, ale i život mimo školu.
V čem je to dnes jiné?
Dnes je studijní program hodně založený na tom, že si student může vybírat své předměty. Velký důraz je kladený na individualitu, to nevím, jestli je vždycky dobře. Je to také hodně anonymní pro pedagoga, zapamatujete si jen pár studentů. To si myslím, že bylo lepší v těch osmdesátých letech, kdy se student i pedagog více znali. Když student přišel ke zkoušce a jeho výkon nebyl stoprocentní, tak učitel věděl, že se třeba v semestru snažil, jen v ten okamžik selhal.
Pomohly by třeba tomuto systému týmové práce?
Mám zkušenost z vedlejší specializace Finanční manažer, kde týmové práce zadáváme. Na jednu stranu je to výhoda, studenti pracují v semestru ve firmách, na druhou stranu se vždycky ukáže, že je tam nějaký slabý článek. V kolektivu je nějaká vůdčí osobnost a pak tam jsou i tací, kteří moc nezapadají, a dalo by se říct, že se někdy i vezou. Podle mne ideální systém neexistuje, vždycky to má svoje výhody i nevýhody.
Projevuje se tedy v týmech individualismus, o kterém jste mluvila?
Je pravda, že se většinou ukáže, že je někdo dominantnější. Nemusí být chytřejší, je prostě přirozeně dominantní. Určitě má větší výhodu nad tím, kdo třeba chytřejší je, ale neumí se prosadit. Zase si nemyslím, že studenti, kteří mají jedničky, se dokáží v životě uplatnit více než ti, kteří mají trojky, ale v životě mají třeba lepší sociální dovednosti. Často to není o odbornosti, ale o schopnostech nějakého sociálního kontaktu.
Jak vnímáte přístup studentů ke studiu? Jsou spíše laxnější nebo aktivní, chodí se ptát i do konzultačních hodin?
Velkou výhodou je, že jsem u těch posledních ročníků, vedu diplomové a disertační práce. Většinou ke mně přicházejí ti, kteří jsou motivovaní ke studiu, mají o něj zájem. Je to pro mě také výzva, protože nepřicházejí s lehkými otázkami, které by si mohli nastudovat v učebnici, ale s konkrétními problémy. Někteří studenti ale chodí do školy jen pro titul, nikoliv znalosti, ale ti jsou podle mé zkušenosti zastoupeni jen v malé míře.
Na bezplatné vzdělání bychom měli mít právo
Stýkáte se s některými studenty i po ukončení studia?
Určitě. V rámci již zmíněné specializace máme teď na sedm set absolventů, z toho asi jen dva jsou nezaměstnaní. Většina se uplatnila ve funkcích manažerů, pořádáme pravidelná setkání, kde se nás sejde v průměru sedmdesát. Je to dobré i pro ty mladší, aby získali kontakty, což je do budoucna důležité.
Dnes má šanci dostat se na univerzitu téměř každý.
Ano, na jednoho studenta střední školy připadá kapacita 1,7 místa na vysoké škole. Přebytek je tedy na straně vysokých škol. Lisabonská smlouva nám říká, že máme mít v obyvatelstvu zastoupení alespoň třiceti procent absolventů vysokých škol. Myslím si, že se dnes ukazuje, že tento cíl nebyl ten správný. Přitom kapacitně má na dokončení školy asi jen deset procent populace.
Jste tedy pro zavedení školného jako nástroje pro zkvalitnění absolventů?
Ne, jsem zásadní odpůrce školného. Mám zkušenost z některých soukromých škol, kde jsem se setkala s postojem nejednoho studenta, že když si to platí, tak mají nárok na získání titulu. Jsem přesvědčená o tom, že by měl mít každý volný přístup ke vzdělání.
Je to tedy i o mentalitě? Třeba ve Spojených státech vysokoškolské vzdělání garantuje lepší uplatnění, zatímco tady, jak říkáte, převažuje názor, že když si studenti školu platí, měli by mít nárok na titul.
To ano, ale myslím si, že dnes je už praxe taková, že když zaměstnavatel vidí, z jaké školy uchazeč pochází, tak už si rovnou udělá obrázek a mají lepší představu o kvalitě absolventa.
