Konflikt, který vypukl na začátku minulého semestru mezi vyučujícími kateder makroekonomie a mikroekonomie a katedry ekonomických teorií a který vyvrcholil v rámci voleb do akademického senátu FNH (a tím i voleb nového vedení fakulty), neunikl ani mé pozornosti. Až současná situace, která se zdá být stále napjatější, mě „vyprovokovala“ k reakci, i já bych rád přidal svůj názor.
Konflikt, který vypukl na začátku minulého semestru mezi vyučujícími kateder makroekonomie a mikroekonomie a katedry ekonomických teorií a který vyvrcholil v rámci voleb do akademického senátu FNH (a tím i voleb nového vedení fakulty), neunikl ani mé pozornosti. Až současná situace, která se zdá být stále napjatější, mě „vyprovokovala“ k reakci, i já bych rád přidal svůj názor.
Na tento problém je možné se dívat ze dvou základních úhlů pohledu, a to z mocenského a z pedagogického (metodického) hlediska.
Konflikt je zaprvé zřejmě bojem o moc, o prestiž a o peníze. V důsledku jde o významné posty, které jejich držitelům přinášejí nesporné výhody v řadě oblastí. Takový konflikt je z čistě vědeckého hlediska něčím přirozeným, bojem, kde by měli zvítězit ti silnější, ti lepší. Bohužel jde o boj, který se netýká jen jeho přímých protagonistů, ale také řady jiných lidí a v neposlední řadě studentů. Přílišnou řevnivostí a někdy i nedodržováním pravidel hry nakonec trpíme všichni.
Druhé hledisko, hledisko pedagogické a metodické, lze také rozdělit – týká se pedagogů i studentů. Vím, že věci nejsou jen černé a bílé, ale v tomto případě platí, že chyba je na obou stranách.
Je mi to líto, ale ze své zkušenosti musím konstatovat, že mnoho studentů VŠE, mých kolegů, přistupuje ke studiu se značně vlažným zájmem, cílem je pouze získání titulu, nějak (nejlépe za každou cenu) školou „proplout“ a rychle zapomenout. Vím, že takoví se najdou vždycky, ale v případě naší školy je podle mého názoru jejich počet relativně vysoký. Hodnoty vštěpované ideálními pravidly a zákony ekonomické teorie jsou jim často opravdu vlastní: dosáhnout co největšího užitku s co nejnižšími náklady, ne se zúčastnit, ale zvítězit, protože vítěz bere vše. Bohužel v životě je třeba někdy obětovat víc než jen minimum možného a je třeba být připraven, že nezískáme vždy maximum. Jsme studenti vysoké školy, která na nás má a musí klást vysoké nároky. Nedokážu si představit celou řadu svých kolegů, že by studovali třeba medicínu nebo práva. Představa, že je nutné se na některou zkoušku připravovat například i měsíc (což je na jiných vysokých školách a oborech běžné), aby dosáhli úspěchu, je pro ně nepochopitelná.
I v případě pedagogů je pravda na obou stranách. Rozsah učiva v základních i pokročilých kursech makroekonomie i mikroekonomie není zas tak obrovský, jak by se zdálo. Ostatně, budu-li se opakovat, studujeme na VYSOKÉ škole EKONOMICKÉ. I ze své osobní zkušenosti ale musím konstatovat, že studentům škola nenabízí „praktické“ aplikace, ekonomická teorie se nijak nepojí s realitou a stává se tak šedivou, obtížnou a hlavně nepoužitelnou přítěží většiny z nás. Mám pocit, že mi nikdo nevysvětlil ani historické, ani současné souvislosti probíraných jevů. Podle mého názoru může být daný problém (při zachování současného obsahu obou ekonomických kurzů) vyřešen jedině zavedením kursů dějin ekonomických teorií, hospodářské politiky, případně hospodářských dějin jako povinných nebo povinně volitelných předmětů pro všechny studenty školy.
Jsem si vědom toho, že můj názor jako názor studenta je, řekněme, radikální. Nicméně i já jsem důkazem toho, že díky poctivému studiu není problém dosáhnout velmi dobrých výsledků i v těchto dvou (tak „nenáviděných“) předmětech, u státní zkoušky, pochopit předkládané problémy a stejně rychle zapomenout, protože, při nejlepší vůli, v praktickém životě nenacházím uplatnění pro získané znalosti.
Přál bych si, aby spor dopadl příznivě pro všechny jeho strany a aby vzájemné vztahy mezi vyučujícími a studenty a vyučujícími navzájem nebyly chápány jako „boj na život a na smrt“, ale jako vzájemná spolupráce v tom nejlepším slova smyslu.
