“Optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!” Tyto věty pronesl stěžejní hrdina románu jako lehkomyslný žert. Ona slova mu však naprosto změnila život. Celou knihou nás provází myšlenka, že i nevinně myšlený žertík může mít v totalitním režimu nedozírné následky.
“Optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!” Tyto věty pronesl stěžejní hrdina románu jako lehkomyslný žert. Ona slova mu však naprosto změnila život. Celou knihou nás provází myšlenka, že i nevinně myšlený žertík může mít v totalitním režimu nedozírné následky.
Román Žert dopsal Milan Kundera v roce 1965. Lze jej tedy zařadit k raným dílům stvořených v období před autorovou emigrací. V České republice byla kniha vydána v roce 1967. Příběh je zasazen do období po roce 1948 a je dokonalou sondou do tehdejší společenské i politické situace.
Seznámit vás stručně se základní dějovou linií je poměrně složitým úkolem, neboť se jedná o román s velmi rozvinutým dějem, bohatým na retrospektivní vyprávění, prolínání se několika dějových i časových rovin. Příběh je vyprávěn z pohledu čtyř osob, které jsou charakterově odlišné, zdánlivě si cizí. Jejich osudy se však postupně splétají jako nitky do pavučiny. Čtenář je neustále nucen listovat knihou, vracet se k předešlým epizodám, dávat do souvislosti jednotlivé informace a osudy.
Hrdina Ludvík Jahn, kolem něhož se celý příběh točí, vzpomíná na své mládí, nelehký osud. Díky ironické pohlednici, již napsal své politicky angažované přítelkyni na komunistické školení, byl na návrh studentské rady vyloučen z vysoké školy i ze strany. Skupinu lidí, kteří rozhodli o Ludvíkově trestu, tvořili jeho spolužáci a přátelé. Ti upřednostnili politické principy před mezilidskými vztahy. „Ortel“ navrhl a prosadil Ludvíkův kolega, spřátelený muzikant, Pavel Zemánek. Všichni, kdo byli v aule přítomni, mnozí z pouhé zbabělosti, odsouhlasili Ludvíkovo vyloučení. Vzpomínka na sál plný zvednutých rukou utkvěla hrdinovi navždy v paměti, i po dvaceti letech působila zatrpklost, touhu pomstít se, oplatit příkoří.
Protože Ludvík přestal být studentem, vyvstala mu povinnost nastoupit základní vojenskou službu. Přiřadili jej k oddílu „pétépáků“ (tzv. Černých), což považoval každý voják za potupu. Na tyto členy armády se totiž nahlíželo jako na nepřátele národa, kolaboranty, politické zběhy. Ludvík nesl svůj úděl a nové společenské zařazení velmi těžce, neboť se považoval za nevinného. Marně všem okolo vysvětloval, že osudné věty mínil jako pouhý žert. V té době potkal jedinou a životní lásku, velmi obyčejnou dívku Lucii, která mu byla ustavičnou motivací. Jejich vztah trval však pouhého půl roku, skončil tragicky, neshodou mezi partnery, Ludvíkovým výbuchem hněvu a Luciiným útěkem.
Po několika letech pobytu ve vězení a práce v dolech (tyto tresty si Ludvík „vysloužil“ za nepovolené opuštění posádky, když marně pátral po Lucii) se hrdinovi podařilo ukončit studium a získat práci v jisté společnosti, kde vyřizoval kontakt s novináři. Jednoho dne se setkal s talentovanou žurnalistkou Helenou. Tato žena ve středních letech toužila po opětované romantické lásce, byla zklamaná manželstvím a, k Ludvíkově překvapení, žena soka, jenž mu kdysi „podrazil nohy“, Pavla Zemánka. Ludvík si s Helenou domluvil schůzku ve slovácké vesnici, kde se konala každoroční slavnost, Jízda králů. Zde spolu milenci strávili noc. Zatímco Helena vzplanula vášnivou a vroucnou láskou, Ludvík pouze kalkuloval, v hlavě měl jedinou myšlenku – pomstít se Pavlovi.
V závěru knihy však přišlo kruté vystřízlivění. Na Jízdě králů se Ludvík setkal s Pavlem, kterého doprovázela mladá atraktivní přítelkyně. Někdejší nepřítel se k Ludvíkovi vlídně hlásil jako ke starému známému a mimo jiné mu „mezi čtyřma očima“ sdělil, že manželství s Helenou je již několik let pouze formálním soužitím. Pomsta se minula účinkem. Ludvíkem odvržená Helena nechtěně spolykala při pokusu o sebevraždu silná laxativa (namísto sedativ). Plánovaná odplata se tedy změnila ve frašku.
Vedle základního příběhu jsou v knize zachyceny osudy dalších lidí, kteří nějak zasáhli do Ludvíkova života. Román je protkán filosofickými pasážemi, v nichž jsou řešeny otázky hrdinství (různé názory postav knihy na osobnost Julia Fučíka), viny člověka, možnosti se bránit. Názorově odlišní hrdinové také prezentují své názory na křesťanství, víru obecně, politickou situaci, velmi silným motivem je všudypřítomný vztah k lidovým tradicím a folklóru. Román nekončí typickým happy endem. Ludvík se nijak nedokázal vyrovnat s minulostí, ani nalézt jakýkoliv osobní cíl, jež by mu byl motivací do budoucna.
Tento klenot české literatury rozhodně doporučuji k přečtení, neboť je důležitým svědectvím, zrcadlem tehdejší společnosti. Román je dle mého názoru velmi čtivý, poutavý, plný vtipu, nečekaných zvratů a překvapení, ztrát a nálezů prostých lidí a v neposlední řadě, typicky postmoderní dílo, v němž si každý čtenář „najde to své“.
