Život v rukou computeru
Názory, Studentský životKdo se jednou rozhodne pro studium na VŠE, musí mimo jiné počítat s tím, že svůj osud svěřuje do rukou computeru, tedy stroje, kterému se na rameno jen těžko vybrečí. Počítač je tu od toho, aby počítal: vaše kredity, zkoušky, úspěchy a hlavně neúspěchy. A je mu srdečně jedno, zdali je osoba ze seznamu kandidátů na vyloučení prvák nebo páťák, je to zkrátka jen adept na rychlou smrt, se kterým je třeba co nejdříve skoncovat.
Kdo se jednou rozhodne pro studium na VŠE, musí mimo jiné počítat s tím, že svůj osud svěřuje do rukou computeru, tedy stroje, kterému se na rameno jen těžko vybrečí. Počítač je tu od toho, aby počítal: vaše kredity, zkoušky, úspěchy a hlavně neúspěchy. A je mu srdečně jedno (vím, výraz „srdečně“ se pro počítač nehodí), zdali je osoba ze seznamu kandidátů na vyloučení prvák nebo páťák, je to zkrátka jen adept na rychlou smrt, se kterým je třeba co nejdříve skoncovat.
VŠE zkrátka není zrovna stabilní plavidlo, spíš taková vratká papírová lodička, ze které není vůbec obtížné sklouznout. Zdaleka zde nemluvím o obtížnosti této instituce, všichni dobře ví, že nepatří k těm nejnáročnějším. Nemluvím zde ani o kvantech neúspěšných, množství vyloučených studentů je vyšší skutečně jen na začátku studia a s počtem vystudovaných semestrů se rapidně snižuje. Ale i zde se může stát, že člověk někdy zakopne, upadne, zlomí si ručičku nebo nožičku. Kdo by čekal, že mu matička VŠE přijde bolístku pofoukat, byl by na omylu. Matička se totiž zachová spíše macešsky. Ani náhodou se nezeptá, co se vám přihodilo, co vás bolí. Computer zkrátka objevil závadu, takže šup s vámi přes palubu. Odrostlejší děťátka třeba v pátém ročníku matička také nijak zvlášť neoplakává. Taky proč. Pět let na ně brala alimenty a teď se jich může celkem v klidu zbavit. A navíc je třeba řádně naplnit úmrtnostní tabulky, které jsou často jediným „solidním“ měřítkem prestiže daného ústavu. U těch, kteří jsou „odejiti“ třeba na konci prváku, se asi nejedná o tak velký problém. Rok na VŠE pro ně byl možná zajímavou zkušeností a teď to mohou zkusit někde jinde. Adept, který je ale odstřelen třeba těsně před koncem studia, asi o zajímavé zkušenosti mluvit nebude. Asi ani nezačne nějakou jinou školu někde jinde. Bude prostě jen obětí systému, který jeho slabiny nedokázal odhadnout o něco dříve, tedy čtyři roky zpátky. Co jsou ale jednotlivé osudy v mase čtrnácti tisíc studentů? Vlastně míň než nic. Člověk se musí přizpůsobit a být neustále ve střehu, musí lovit potřebné bodíky, aby se sám nechytil do sítí óóó mocného „kreditmana“. Že se z jednotlivých předmětů často vytrácí sama jejich podstata a stává se z nich jen potřebný zářez na pažbě? O to přece jde. Jen málokdo si pak uvědomí, že je tu taky kvůli něčemu jinému, než je honba za klenoty VŠE – tedy za kredity.
Chápu, že v tak obří instituci, jako je tato škola, asi osobnější přístup nikdo nevymyslí. Smířím se i s tím, že na místa strojových studijních referentek, jejichž jedinou Biblí a modlou je často jen „Studijní řád“, nikdo zkušené psycholožky ochotné naslouchat nepřijme. Vlastně chápu i to, že ve finále tak jako tak rozhodne chladný počítač. Ale i do chladného počítače by se nakonec dal zabudovat cit třeba v podobě nějakých bonusů za výdrž pro starší a pokročilé. Skutečně si totiž myslím, že vylítnout v páťáku, pokud se mé schopnosti nějak razantně nezměnily, je docela hloupý vtip.
Nahrávání ...
