Nobelova cena (NC) za ekonomii měla před dvaceti lety tři laureáty.
Všechny z USA. Programovací jazyk SIMSCRIPT, teorémy invariance
přibližující teorii reálným podmínkám či objasnění fungování
finančních trhů. Nejenom tím se tito ekonomové vepsali do historie.
Prodavači a laureát NC za ekonomii. Atypické, leč pravdivé. V Chicagu
se v roce 1927 narodil Harry Markowitz, jehož rodiče vlastnili obchod
s potravinami. Na střední škole se zajímal o fyziku a astronomii, dokonce
četl náročná filozofická díla v originále. Až po ukončení
bakalářského studia na University of Chicago se začal blíže zajímat
o ekonomii, především ekonomii nejistoty. Markowitzův učitel byl i Milton
Friedman. Navštěvoval kurz o analýze aktivit, jehož součástí bylo
studium efektivnosti a analýza efektivních množin. Za disertační téma si
zvolil možnosti aplikace matematických metod pro trh akcií. V té době ho
napadl základní koncept teorie portfolia. Tato původně normativní teorie,
která poskytovala návod pro investory do cenných papírů, byla později
zobecněna jako teorie optimálních investic bohatství do aktiv. Zásadními
pojmy, s nimiž tato teorie pracuje, jsou riziko a výnos. Východiskem
analýzy vztahu mezi rizikem a výnosem jsou preference investorů týkající
se rizika. Markowitz se dále zabýval vytvářením velkých logistických
modelů simulace. Vymyslel programovací jazyk SIMSCRIPT, který zjednodušoval
programátorovi popsat simulovaný systém. Markowitzova práce v oblasti
teorie portfolia představovala položení základů mikroanalýzy v oblasti
financí a připravila půdu pro navazující výzkum.
Od práv k ekonomii Markowitzův o tři roky starší
kolega Merton Miller se nejdříve kvůli otci zabýval právem, pak ale
přešel k ekonomii. Po studiu na Harvardu pracoval v oddělení daňového
výzkumu amerického ministerstva financí a poté v oddělení výzkumu a
statistiky Rady guvernérů Federálního rezervního systému. Po získání
doktorátu hostoval na London School of Economics. V padesátých letech
pracoval Merton Miller na vytváření teorie, jež prostřednictvím trhu
kapitálu spojuje strukturu kapitálových aktiv a způsob provádění politiky
vyplácení dividend výrobních firem na jedné straně, na druhé straně pak
tržní hodnotu těchto firem a jejich náklady na získání kapitálu.
V počátcích své práce na tomto problému spolupracoval intenzivně
s dalším laureátem NC za ekonomii, Francem Modiglianim. V této době také
vytvořil takzvané „teorémy invariance“ (známé také jako teorémy
MM – Merton Miller), které říkají, že pokud existuje pro firmu
optimální struktura kapitálových aktiv a politika vyplácení dividend,
potom je to v důsledku nedokonalostí trhu. Toto je dodneška využíváno
v empirické analýze financí korporací a představuje zajímavou ukázku
toho, jak může mít původně čistě teoretický výzkum významné použití
v reálném světě podnikání.
Medicína, ekonomie a programování V padesátých letech
začal massachusettský rodák William Sharpe studovat lékařství a později
i přírodní vědy na University of California. Předmět vedení podniku ho
definitivně přivedl ke studiu ekonomie. Zajímalo ho programování a na
University of Washington v Seattlu začal vyučovat finance. Zde zahájil
práci na zobecnění teorie rovnováhy, obsažené v závěrečné kapitole
disertace. Objevil, že velmi podobné výsledky lze získat bez toho, aby se
dělaly nějaké předpoklady o počtu faktorů, které ovlivňují výnosy
cenných papírů. Vytvořil také model cenové tvorby kapitálových aktiv,
který umožnil do značné míry pochopit, jak reálný svět, respektive
finanční trhy, doopravdy fungují. Rozdělil zde celkové riziko na
diverzifikovatelné a nediverzifikovatelné. Sharpe dodnes spolupracuje
s řadou organizací v odvětví investování. Všichni tři ekonomové byli
v roce 1990 oceněni Nobelovou cenou za průkopnickou práci v oblasti
ekonomie financí a financí korporací.
