Zpět do Matičky…
NázoryZápad slunce nad hladinou moře, dlouhé červencové večery u praskajícího ohně, nádherně nezdravě přepečené brambory z něho vytažené, šumějící Šumava a šumějící kola Šumavou šumící, ale také osvěžující moky nejrůznějšího kalibru na přeplněných zahrádkách.
Západ slunce nad hladinou moře, dlouhé červencové večery u praskajícího ohně, nádherně nezdravě přepečené brambory z něho vytažené, šumějící Šumava a šumějící kola Šumavou šumící, ale také osvěžující moky nejrůznějšího kalibru na přeplněných zahrádkách. Všechny tyto atributy léta a pohody pro mne už třetí rok nenávratně uzavírá tragikomicky stejná událost, nastěhování na kolej.
Už při vchodu do ohyzdné panelákové budovy mi přišlo podezřelé, proč je celý její vestibul přeplněný lidmi s krosnami, kteří však netvoří typickou frontu před kanceláří všemocné kolejní hospodářky. Že bych byl letos ušetřen celodenní seznamovací party přede dveřmi „bohyně Růží“? Přesvědčil jsem se tedy, že jsem tu skutečně v jejích přijímacích hodinách a přiblížil se k jejímu prahu. Bohužel jsem se však zapomněl připlazit po čtyřech, takže na mne ona dáma bez varování spustila důvěrně známý ječák. Šlo zřejmě o dotaz, co že to po ní proboha chci. Na co jiného by se také mohla v den nastěhování ptát. S pokusem o upřímný úsměv jsem odvětil, že mi jde o nastěhování. „Na základě čeho?“, tak zněla další inteligentní otázka ženy za pultem. „Na základě dekretu,“ snažl jsem se stále ještě s mírným úsměvem. Dekret ani prosby však nezabraly. Paní hospodářce totiž nedorazil do služby kolejní rada, který měl rozdělení pokojů v počítači. A po dámě, která ještě nezaregistrovala pád minulého režimu, přece nikdo nemůže chtít, aby s tím obludným přístrojem cokoliv prováděla. Minimálně proto, že ho nejspíš neumí ani zapnout. Za pár minut jsem naštěstí pomocí důvěryhodného zdroje přesvědčil paní hospodářku, že číslo pokoje, kde chci bydlet, jsem si nevymyslel a skutečně mi bylo přiděleno, takže jsem byl to dopoledne zřejmě jediným nastěhovaným. Skoro jsem se styděl kolem čekajících studentů projít s přidělenou dekou. Ještě mě čekala drobná zápletka se špatným klíčem od pokoje a s vrátným, který mě poslal do recta, jelikož mi jeho vlastní chybou zapomněl předat určité důležité formuláře.
Výletní nabídku z hygienických důvodů odmítám a po zhruba patnáctiminutové jízdě rozbitým výtahem nahoru a dolů se konečně dostávám do své buňky. Tam mě ovšem čeká další nemilé překvapení: můj pokoj obývá neznámá Ukrajinka s celým svým příslušenstvím. Situace z kolejí nikoliv neznámá. Odcházím tedy opět za hospodářkou, abych svůj problém reklamoval. Právě ale poslouchá za dveřmi vedlejšího pokoje, takže na mé problémy nemá čas. Vlastně o tom už radši ani nechce slyšet, má toho dneska plné zuby a chce domů. Chápu její přepracování, vždyť také za celý den stihla nastěhovat celou jednu osobu, tedy mne. A teď musí navíc ještě poslouchat za dveřmi. Příšerný úděl!
Závěr dne byl o něco milejší. Našla se ochotná duše, která rozhýbala počítač a čekající studenti se nakonec přece jen nastěhovali. Každý z nich, včetně mne, posílen do nového akademického roku. Jedné z nejtvrdších srážek s blbostí se dá totiž jen těžko konkurovat, takže další nepříjemnosti na studijních odděleních, v nesmyslných frontách a u nepříjemných úředníků budou už vlastně jen procházkou růžovým sadem. Nezbývá tedy, než za tuto tvrdou školu života „soudružkám“ z kolejí poděkovat a popřát jim, aby byly za své zásluhy a ochotu odměněny např. povýšením na úplně jiné pracoviště, kde by mohli svým novým zaměstnavatelům předvést, jak efektivně a bez okolků se dá jednat s veřejností a se zákazníky.
Nahrávání ...
