Představte si, že přijedete do cizí země, kde máte rok pracovat jako stážista, neumíte ani slovo místní řečí, nikdy předtím jste tam nebyli, nikoho neznáte a ani nemáte kde složit hlavu. Frustrující. Do toho rodiče jsou ještě nervoznější než vy, a ačkoli jste se jich o pomoc neprosili, stejně se váš snaží zdržovat nesmyslnými nápady, jak situaci vyřešit.
V předchozích dílech jsem popsala, že naštěstí to tak dramatické nebylo. Nakonec jsme s partnerem den před odjezdem sehnali dočasné bydlení v bytě sdíleném s dalšími studenty a domluvili se s majitelkou na dvoutýdenním nájmu, než si seženeme něco vlastního. Nastoupili jsme mezi tím i do práce a hned asi druhý nebo třetí den jsme na facebooku objevili nabídku bytu na půli cesty mezi prací a centrem města za 75 tisíc forintů (tedy asi 6 750 korun). Podle fotek byt vypadal staře a zašle, ale měl dva oddělené pokoje, obstojnou kuchyňku, koupelnu a dokonce malou šatnu, přesně jak jsme chtěli. Čtvrť byla bezpečná s dobrou dopravní dostupností jak do centra, tak do práce, a byt se nacházel asi 10 minut chůze od metra.
Hned na to samé odpoledne jsme si domluvili schůzku, aby nám byt nevyfoukl někdo jiný a majitelka bytu – profesorka dokonce uměla anglicky. Byt ale vypadal ve skutečnosti ještě hůře než na fotkách a bytná se taky zdála taková nějaká ztřeštěná. Tipovali jsme, že musí učit buď psychologii, nebo něco technického… Ale vyslovili jsme zájem, hlavně proto, že jsme byli vážně zoufalí a za takové peníze jsme nic lepšího neviděli.
Tajemství bytu byla postupně odhalována…
Další den nám zavolala, že se sešla ještě s dalšími zájemci, ale že my jsme nejlépe spňovali její představy a že by nás tedy brala, pokud jsme schopní za ní ihned po práci přijet a zaplatit první nájem a zálohu. To jsme s velkou radostí a velkým očekáváním udělali a dostali od ní klíče. Byl právě začátek července, kdy naplno propukla uprchlická krize, takže jsme byli opravdu rádi, že jsme se odstěhovali z epicentra u nádraží Keleti a od té doby jsme už o běžencích neslyšeli. Jinak byl v celé Budapešti úplný klid.
Nejbližší víkend jsme se do nového bytu nastěhovali a začali poznávat jeho opravdové krásy a skutečná tajemství. Na 40 metrech čtverečních byla pohovka, dvě křesla, postel, čtyři skříně a čtyři stoly, ale židle jenom jedna. V ložnici na zemi leželi matrace a kolem dokola asi deset polic. V kuchyni byly dva talíře a dvě skleničky, jedna vidlička a lžíce s nožem, které jsme přivezli. Jestli znáte takové ty chalupářské přenosné dvouplotýnkové vařiče, tak přesně ten jsme měli to štěstí zdědit.
Obývák před…
Podle vzhledu všechno vybavení bylo původní, hádám tak z doby založení Budapešti. Všechno pokryté prachem a slepené špínou a mastnotou. Do toho první ráno se nám dupáním představili sousedi a získali jsme i zvířátko v podobě naspeedované hrdličky, která se nám usídlila na parapetu a prostě nedokázala přestat řvát.
Radši jsme se hned dali do práce
Po pár dnech beznaděje a nápadů, že si zkusíme sehnat ještě něco jiného, jsme se nakonec odhodlaně pustili do přestavby. Přivezli jsme si z domova nářadí, základní výbavu do kuchyně, nové peřiny a povlak na pohovku, přemontovali jsme police, rozebrali dva stoly, jednu skříň, všechno umyli a vydrhli. Co už vzal čas, jsme prostě vyhodili a většinou ani nenahradili novými kusy. Také jsme poznali, jaké výhody má být profesorkou na univerzitě. Veškerý vyřazený školní nábytek bytná navozila sem a my si tak připadali zase jako ve škole. Říkala jsem si, jestli tu nechytnu eduroam.
Na facebooku jsme sehnali nový gauč, stolek a postel, koupili nový kobereček, pořídili závěs a další nezbytnosti do koupelny. Rodiče nám kompletně dovybavili kuchyni (přivezli i troubu!) a obývák věcmi z chalupy. Nějaké kusy si bytná odvezla, vyloženě starého nábytku se ale chtěla zbavit. Do té doby jsme ale rozebrali, co se dalo, a zbytky jsme naskládali do kufru auta. Pohovka tak s námi jela třeba na výlet k Balatonu.
Za dobrotu na žebrotu?
Bytná dokonce souhlasila, že za nábytek zaplatí, protože se jí také líbí a chtěla by si ho nechat, a že je ráda, jak hezky se o byt staráme. Konečně jsme si začali připadat jako doma! Po dvou týdnech jsme zařídili internet a další asi dva měsíce se zabývali zbylými drobnostmi, abychom si bydlení ještě trochu zpříjemnili. Pověsili jsme společné obrázky, zakoupili pár květin a tak dále. Po vší té námaze jsem náš malý byteček začínala mít opravdu moc ráda.
… a po
A také v té chvíli se ozvala paní domácí, že doufá, že jsme se zabydleli a líbí se nám tu, ale že když vidí, jak byt nyní vypadá, ráda by zvedla nájem, tak ať od příštího měsíce začneme platit o 100 euro víc! To byla doslova rána pod pás. My jsme v bytě celou dobu dřeli, my všechno zařídili a zvedli jeho hodnotu a ona si jen nakráčí, že by z toho mohla dostávat víc?
Odvolali jsme se tedy na smlouvu, že máme jasně daný nájem a podmínky při porušení, a že určitě víc platit nebudeme, tak jestli na tom trvá, odstěhujeme se. Z hloubi duše jsme ale doufali, že se zalekne sankcí, které by ji čekali z porušení smlouvy, a že od zvýšení nájmu upustí. To se po velkých diskuzích naštěstí stalo a my mohli v krásném bytě za směšný peníz zůstat!
ČTĚTE TAKÉ:
- Jak na stáž: proč vyjet a kde začít – část 1
- Jak na stáž: Na půli cesty aneb chce to hodně energie – část 2
- Jak na stáž: přijetím to teprve začíná – část 3
- Jak na stáž: sehnat bydlení na dálku je noční můra – část 4
- Jak na stáž: Poznáváme Maďarsko cestováním v čase – část 5
- Jak je na stáži: hurá do práce! – část 6
- Jak je na stáži: hurá do práce! – část 7
