Je tu další epizoda z pracovní stáže v Budapešti, na kterou jsem vycestovala s AIESECem. Naposledy jsme se dostali do fáze hledání bydlení a příjezdu do Maďarska. To ale ještě nevíte, co se dělo potom.
Už samotný příjezd do země byl trochu šok, chtěli jsme ušetřit za dálniční známky mimo ČR, a proto jsme hned od začátku poznávali to pravé Maďarsko. Okrsky nejsou v nic moc stavu, řidiči jezdí velmi směle a sebevědomě a se stavem vozidla si hlavu moc nelámou. Na druhou stranu musím přiznat, že u nás to vlastně není o moc lepší, jen už si na to člověk zvykl. Jestli jste byli v Itálii, trochu mi to tu jízda na silnicích připomíná.
Do provizorního bytu jsme dorazili brzy odpoledne po sedmihodinové cestě a hned jsme se vypravili na nákup SIM karty, abychom mohli obvolávat realitky a majitele bytů a sehnali si vlastní byt. Šli jsme tedy k nebližšímu bankomatu a vybrali 150 tisíc HUF – maďarských forintů, neboli přibližně 13 500 korun. Jejich největší bankovka je 20tisícová, kterou asi ještě nikdy nikdo neviděl. Už na 10 tisíc se dívají skrz prsty a pět set, která má vlastně hodnotu zhruba 45 Kč, je naprosto běžná.
SIM kartu jsme vyřizovali dvě hodiny
S pocitem, že jsme skoro milionáři, jsme se sešli s mojí přidělenou buddy. Zašla s námi do obchoďáku, abychom pořídili maďarské číslo. Nejlevněji vyšlo zajít do supermarketu, tam koupit SIM kartu s kreditem a dobít si peníze hned na pokladně. Prodavačka načetla SIM, namarkovala dobíjecí kartu, ale ne a ne načíst peníze na kartu. Nevymýšlím si, když řeknu, že jsme tam stáli 20 minut, než ji napadlo zavolat někoho na pomoc. Nakonec jim došlo, že je třeba SIMku nejprve aktivovat a pak načíst kredit.
Odešli jsme tedy stranou a snažili se o aktivaci. Veškeré informace ale byly jen v maďarštině a infolinka taktéž. Díky bohu za buddy. Všechno vyřídila a mohli jsme jít dobít. Bylo nám ale sděleno, že původní karta už je nepoužitelná a musíme ji vyměnit za novou. Šli jsme tedy znovu do fronty s novou kartou, jen aby nám řekli, že ale za novou kartu musíme znovu zaplatit a jestli chceme vrátit peníze za tu starou, musíme nejdřív na Informace, kde to vyřídí.
Poslušně jsme šli na Informace. Nikdo samozřejmě neuměl ani slovo anglicky. Vrátili nám peníze a mohli jsme kam jinam než znovu do fronty pro novou kartu. Napotřetí se již zadařilo a my měli po 2 hodinách SIM kartu s kreditem. Nejšílenější na tom všem ale bylo, že všichni lidé byli neuvěřitelně trpěliví a nejspíš smíření s tím, jak to u nich chodí. Ve mně už všechno pěnilo, nervy na pochodu, ale oni jsou na to asi zvyklí nebo neznají něco jiného.
A byrokracie pokračuje
Další den jsme se vydali do banky zařídit si účet. Na celé pobočce uměl jediný člověk anglicky, tak se nás ujal. Nabídl nám možné balíčky, vše vysvětlil lámanou angličtinou, ale veškeré papíry jsme podepisovali v maďarštině, takže ani pořádně nevím, čemu jsme se upsali. Jedno jediné založení zabralo hodinu, vyplýtvalo se asi 30 papírů, protože byly třeba tři kopie, a v následujícím měsíci jsem musela na pobočku ještě šestkrát, protože jednou chybělo to, podruhé ono, potřetí jsem potřebovala změnit telefonní číslo, což nejde napoprvé, ale musím přijít dvakrát. Posléze se jim nějaké papíry ztratily, takže jsem se musela jednou dostavit, aby mi tuto skutečnost oznámili, a podruhé, aby ji napravili a mohla jsem vše znovu podepsat.
A ještě než začala samotná práce, byli jsme si koupit legitku na MHD. Studenti tu jezdí za 3 450 forintů (310 korun, tedy zhruba o 70 korun měsíčně dráž než v Praze). Metro je starší, ale síť pokrývá téměř každý kout, a to i v noci. Spoje jsou docela spolehlivé a více hlídané než u nás, aby jimi nejezdili bezdomovci. V každé stanici metra stojí u vchodu jeden až dva revizoři a je nutné jim ukázat průkaz při každém vstupu. Tak se tvoří stoprocentní zaměstnanost!
Kulturní šok zažijete i v Maďarsku
Metro má čtyři linky a nachází se hlavně v části Pešť, Buda je hornatější, a tedy hůře přístupná. Jedna linka metra je vyloženě historická a využívají ji spíše turisti. Je z doby největšího rozkvětu Budapešti kolem roku 1896, kdy Maďarsko slavilo tisíc let od svého prvního osídlení. V této době bylo postaveno mnoho významných budov a ulic, jako například Andrássy út (čti Andráš út), či známý Parlament.
Další linka metra mi připomněla pražské metro z doby tak před dvaceti lety. A vůbec, pozůstatků komunismu je tu opravdu hodně. Paneláků je tu asi tak stejně, zato je tu více bezdomovců. Ale celkově mě zaskočilo, jaký jsem měla kulturní šok, ačkoli jsem si myslela, že v relativně blízkém Maďarsku mě přece nemůže nic překvapit.
Sečteno podtrženo: z prvních dnů v Maďarsku jsem byla celá rozpačitá, s angličtinou je to tu asi tak špatné jako u nás, byrokracie je tu neskutečná, ale jinak jsou tu lidé velmi trpěliví a někteří opravdu hodní, ochotní a vstřícní, o čemž bych se chtěla rozepsat zase příště.
Foto: autorka
ČTĚTE TAKÉ:
