Jak jste se již dočetli, přijeli jsme s partnerem do Budapešti, sehnali maďarské telefonní číslo a založili si účet v bance. Prozatím jsme bydleli ve sdíleném bytě poblíž Budapest Keleti Pályaudvar (čtěte pájaudvar), tedy poblíž východního nádraží, což je tu vlastně takové hlavní nádraží.
Měli jsme jednu ložnici a v dalších dvou bydleli Polák a Rakušanka. I když byl pokoj zaplacen jenom na dva týdny, spolubydlové byli moc přátelští a snažili se nám pomoci zorientovat se a hledat vlastní byteček. My jsme hledali hlavně na Facebooku a mezi tím se připravovali na první den v práci, kterou jsme započali třetí den od příjezdu.
Den předem jsem se sešla se svou přidělenou buddy, abychom se zajely podívat k budově GE, kde strávím následující rok na pozici Risk Underwriting Support Team Member přes organizaci AIESEC. Ta mi tou dobou ale ještě stále nedala žádné dokumenty, žádnou smlouvu, nic, takže jsem jen doufala, že jsem na správném místě a že všechno klapne tak, jak má.
Pracovní smlouva s chybami
Smlouvu jsem si nakonec musela osobně vyžádat u místní pobočky, které trvalo celé dva měsíce, než ji připravili, a podepisovala jsem ji natřikrát. Obsahovala zásadní chyby, jako špatné číslo účtu, chybnou výši „mzdy“… (jen pro upřesnění: nejedná se o mzdu, protože nejsem řadový zaměstnanec, ale stážista, a také proto, že tato částka není daněna, neboť jsem stále student v Česku). Po všech špatných zkušenostech jsem tak byla ráda, že jsem se spolupráce s AIESEC zbavila, protože způsobovali jen potíže a s prosbou o pomoc jsem se raději obracela jinam.
Všechno začalo prvního července. Pracoviště se nachází asi půl hodiny jízdy metrem od prvního bytu, pracovní doba je od devíti do pěti a máme krásnou hodinku na oběd plus pauzy, kdykoli chceme. Atmosféra je opravdu skvělá, lidé milí a otevření, čiší z nich pohoda, takže je vidět, že prostředí je opravdu uvolněné a velmi mezinárodní.
GE sdílí budovu s Budapest Bank, kterou ještě počátkem roku 2015 GE vlastnilo, ale někdy kolem dubna ji prodalo maďarskému státu. Kanceláře se rozkládají ve třech patrech, běžní pěšáci jako já mají své místečko v „open space“, střední a vyšší management má soukromé kanceláře. V přízemí se nachází kantýna, ale komu nevyhovuje maďarské (pro mě naprosto výborné) jídlo, může si zajít na oběd do nedalekého obchoďáku s fast food stánky.
Mnoho kultur, i tak se respektujeme
Máme tu mezi téměř dvě stě zaměstnanci 26 různých národností, tedy kolem 26 různých jazyků a odlišných kultur, ale všichni všechny respektují a společným jazykem je na všech mítincích a oznámeních angličtina. Pochopitelně, počtem převládají místní Maďaři, ale jen v našem týmu, který se skládá z jedenácti lidí, jsem tu já Češka, jeden Ind, jeden Pákistánec a o dva týdny později nás měla doplnit Rumunka. Takhle internacionálně jsem si to představovala!
Jen jsem zatím nevěděla, jaká je přesně moje náplň práce. Kolegové se mi snažili vysvětlit, že jde o faktoring, ale já s hanbou musím přiznat, že jsem úplně netušila, co tento pojem v praxi obnáší. To jsem jim ale samozřejmě neřekla a všechno jen odkývala… Kromě toho jsem se začala stydět i za svoji angličtinu, protože všichni tu mluví tak plynně, přirozeně a s lehkostí, až jsem si připadala, že tu nemám co dělat a že mi vlastně jen spadla do klína obrovská příležitost, které jsem se chytla, aniž bych tušila, do čeho se pouštím. Na druhou stranu to byla pro mne velká výzva.
Foto: archiv autorky
ČTĚTE TAKÉ:
