V České republice žije početná skupina slovenských občanů, které do Česka přivedla lepší politická a ekonomická situace. Zejména v Praze navíc existuje významná komunita slovenských intelektuálů, pro které představuje zdejší prostředí možnost svobodně pracovat bez politických tlaků, kterým by byli vystaveni doma.
V České republice žije početná skupina (něco kolem 60 tisíc) slovenských občanů, které do Česka přivedla lepší politická a ekonomická situace. Zejména v Praze navíc existuje významná komunita slovenských intelektuálů, pro které představuje zdejší prostředí možnost svobodně pracovat bez politických tlaků, kterým by byli vystaveni doma. Všichni imigranti (tedy nejen Slováci) obohacují českou společnost nejen ekonomicky, ale i kulturně. Přinášejí nové myšlenky a podněty. Setkáváním a spoluprací s okolím posilují toleranci ostatních vůči odlišnostem, ať se jedná o jazyk, barvu pleti, zvyky nebo životní hodnoty.
Bohužel čtyřicet let komunismu odnaučilo Čechy považovat rozmanitost za pozitivní vlastnost. Naopak na každého, kdo se jakkoli odlišuje, hledí s nedůvěrou. Říká se tomu xenofobie, strach z neznámého, cizího. Je to přirozená lidská vlastnost nutná k přežití, ovšem při zvýšené míře vede k uzavření skupiny před čímkoli novým a cizím, tedy k zastavení vývoje. Při výzkumech veřejného mínění Češi opakovaně vyjadřují nedůvěru vůči cizincům. Jediné, v čem vidí přínos cizince, jsou peníze, takže pozitivně vnímají investory. Ostatní hodnotí jako problematické, podezřelé z kriminality, okrádající Čechy o práci a teď, v případě našich studentů, i o místa na kolejích. Od imigrantů požaduje většina naprostou asimilaci, tedy popření všech projevů jejich kulturní odlišnost. A pokud máte náhodou jinou barvu pleti, můžete rovnou odjet jinam.
Z toho pramení i politika státu vůči imigrantům, kteří trvale trpí nerovnoprávným postavením v české společnosti. Vzpomeňte si na modrou barvu poznávacích značek na autech cizinců a věřte, že v koloně aut policie vždy zastaví právě takto označený automobil. Další diskriminace se projevuje v oblasti bydlení, zaměstnávání, sociálního zabezpečení, zdravotnictví nebo vzdělávání. Jde např. o děti narozené cizincům s dlouhodobým pobytem na území naší republiky, které se do svého jednoho roku musí jaksi obejít bez zdravotního pojištění, i když jejich rodiče ze svého platu pojistné odvádějí. Příkladů by bylo možné uvést mnoho. Přitom dnešním trendem ve vyspělých zemích je vytvářet tzv. multikulturní společnost, kde jsou občanství a s ním spojená práva dána dlouhodobým pobytem na daném území a nikoli etnickou příslušností obyvatel. Stát garantuje stejná práva pro všechny a podporuje kulturní rozmanitost etnických skupin. Než se dopracujeme k tomuto vzoru, čeká nás ještě dlouhá cesta
Myslela jsem si, že přiznání rovného postavení při studiu pro slovenské studenty je jedním z prvních kroků na této cestě. Ukázalo se ale, že ani autority na této škole ještě nejsou k tomuto kroku připraveny. Přitom bych chtěla zdůraznit, že naším problémem je nedostatečná kapacita kolejí vzhledem k počtu studentů a řešením problému je zvýšení kapacity kolejí, ne „odsun“ slovenských spolužáků. Uvítala bych tedy, kdyby se Akademický senát VŠE zabýval tím, jak zvýšit počet míst na kolejích. Namísto toho se hledá oběť, která na chvíli uspí nespokojené studenty a učená hlava přijde na to, že na vině jsou Slováci. Věřte mi, že tihle mladí lidé jsou stejně nadaní jako jejich čeští spolužáci. Navíc obdivuji jejich odvahu a tvrdohlavost, se kterou překonávají byrokratické a jiné překážky spojené s pobytem v Česku. Domnívám se, že pokud jim dáme najevo, že je nepovažujeme za rovnocenné partnery, zachovají se oni také tak a odejdou jinam. To se opět netýká pouze slovenských studentů, ale i dalších imigrantů, a nechci být špatným prorokem, ale tito nadaní lidé nám budou v budoucnosti velmi chybět.
