Školní knihovna skýtá mnoho pokladů a mezi nimi jsou i dvě knihy od Alexandra Zimáka, který v Akademickém klubu VŠE nedávno oslavil 90. narozeniny. Někdejší odborný asistent na katedře technologie, který nyní žije v Liverpoolu, si s iListem povídal o době, ve které učil, svých knihách a jak mu znalost cizích jazyků otevřela cestu do západní Evropy.
Na Vysoké škole ekonomické jste studoval ještě před přeměnou v padesátých letech. Jaký obor?
Ano, tehdy se to tu jmenovalo Vysoká škola hospodářských věd (VŠHV). Studoval jsem plánované hospodářství na Výrobní fakultě v letech 1946 a 1950. Následně jsem ještě vyštudoval kurz Hutnictví a důlního hornictví. Byl jsem vlastně rád, že se nemusím moc zabývat ekonomií.
Kam jste pak po absolvování školy nastoupil?
Na Hospodářskou fakultu, přednášel jsem pro katedru technologie, ten předmět se jmenoval Technologie hornictví. Vlastně bez přestávky jsem byl členem od roku 1951 až do sedmdesátých let.
Jací byli tehdy studenti?
Nikdy jsem s nimi problémy neměl, měli jsme ale vskutku zajímavé studenty. Pamatuji si třeba Josefa Trousila – českého rekordmana na 400 metrů. Do dálkového studia jsem například přijímal Karla Guta, předsedu Českého hokejového svazu v devadesátých letech. V Brně jsem také zkoušel hokejové útočníky nebo náměstka ministra paliv.
Zmínil jste, že na VŠE jste přestal učit v sedmdesátých letech. Proč?
Konec mého působení nastal více méně po roce 1968. Naši posluchači zorganizovali stávku proti okupaci, které jsem se zúčastnil. V roce 1969 se prověřovali všichni straníci a v roce 1970 nestraníci. Než k tomu ale na podzim došlo, tak jsme ke konci školního roku museli všichni napsat, že souhlasíme s takzvanou „bratrskou okupací“. To jsem si tehdy říkal, že i kdybych měl umřít hlady, tak to nenapíšu.
Co na to říkali vaši kolegové?
Ti když to viděli, tak mi říkali: „No to se s tebou brzo rozloučíme“. V roce 1970 začala prověrka a tehdy mi kolegové řekli, že rektor volal, aby mě vyhodili. Prověrka měla pokračovat, ale kvůli zdravotním problémům jsem byl rok v nemocnici a už mě naštěstí dál neprověřovali.
Vrátil jste se pak na katedru?
Ano, ale jen na pár měsíců, protože už jsem nesměl přednášet, takže jsem byl v knihovně. Jako částečný invalida jsem se snažil najít si práci. Byl jsem pozván i na několik pohovorů, všichni chválili mojí kvalifikaci. Jenže pak přišly papíry od nového vedení školy a všichni se ptali, co jsem provedl, že kádrové říká, že jsem absolutně nevhodný zaměstnanec.
Kniha o kapitalismu? Nevydáme
Takže vás nikde přijmout nechtěli?
No naštěstí jsem potkal kolegu z katedry, který ve volných chvílích pracoval pro Čedok. On o mně věděl, že umím čtyři jazyky – anglicky, francouzsky, německy a rusky. Říkal mi, abych dělal průvodce. Tam jim zřejmě ty moje posudky nevadily.
Dělal jste průvodce jen po Československu, nebo jste se dostal i do zahraničí?
Dostal jsem se i do zahraničí, do roku 1982 jsem jezdil s odborníky na západ. Například jsem byl s jednou katedrou z Českého vysokého učení technického na konferenci v Marseille.
Jaká byla vaše největší zahraniční cesta?
Na západě to byla asi dánská Kodaň s odborníky z Průmyslové automatizace. Jeli jsme taky do dvou podniků do Německa, do jednoho v Londýně a jednoho ve Versailles. Když jsme tam přijeli, vlála tam jak československá, tak francouzská vlajka. Byli nějak špatně informovaní a pozvali i prezidenta Obchodní komory Francie. A on chtěl sjednávat obchody, jenže všichni v té skupině byli technici.
V osmdesátých letech jste ale s průvodcováním skončil.
Tehdy ale do podniku přišlo sdělení, že ti, co v roce 1968 nepodepsali, nesmí být průvodci na západě. Takže jsem se vrátil k průvodcování po Česku. Líčil jsem ale zájemcům, jak u nás probíhají volby, že máme jen jednu kandidátku a kdo nám kandidáty vybírá. Až mě dokonce varovala jedna nizozemská průvodkyně, abych byl opatrný, že prý takhle jeden politicky otevřený průvodce přišel o práci.
Ve školní knihovně jsou vaše knihy – o Jihoafrické republice a o Obchodu mezi třemi světadíly. Jak jste se k jejich napsání dostal?
Bohužel jsou ale jen dvě a zrovna ta hlavní a nejúspěšnější tam není. Ta je o Hanze – dálkovém obchodu mezi středověkými německými městy. Hanzu jsem študoval, když než jsem se dostal k průvodcovství. Hlavně jsem sbíral údaje ze státní knihovny ve východním Berlíně. V Polsku ve Wroclavi jsem měl přítele, profesora dějin tamní Vysoké školy ekonomické, který mi dal i klíč od bytu své sestry a tam jsem studoval, když jsem byl ve Varšavě. Když jsem knihu dopsal, nikdo ji nechtěl vydat. Obchodníci a kapitalismus, to bylo nemožné za komunismu vydat, i když to bylo zajímavé. Takže kniha vyšla až po vzniku České republiky. Ta další kniha – o Jihoafrické republice – je vlastně cestopis. Napsal jsem ji poté, když jsme s mou anglickou ženou v devadesátých letech navštívili její sestru v JAR.
ČTĚTE TAKÉ:
