Před dvěma lety zemřel Václav Havel. Ačkoliv jsem se s ním, hlavně
v otázkách evropské integrace, ne vždy shodovala, byl pro mne respektovanou
osobností. Právě proto jsem se tehdy rozhodla vystát v mrazu frontu, abych
řekla díky. Za to neviditelné, co udělal pro český národ. Jaké to bylo,
jak „truchlili“ lidé v ulicích, kteří se chtěli rozloučit, jsem
popsala ve své reportáži pro Aktuálně.cz.
(…)
Zařazuji se úplně na konec. Z Betlémské kaple zní Sláva budiž bohu
velikému. Později Budem se mu klaněti, zpěvy jasně chváliti, Agnus dei.
A když jsem o dobrých dvacet metrů dál, tak i závěr Rybovky. Ostatní
stojí a mlčí. Vážně tu chcete čekat? Ptá se paní přede mnou. Je
bezmála na odchodu. Příbuzní jí neodpovídají. No, dobře, ještě to
vydržím. Dlouhý špalír se pozvolna posunuje. Někteří svírají kytky,
jiní přišli jen tak. Každá věta okolo mne zní, jako by prořízla ticho.
Slzy? Ne. O panu prezidentovi jsem za celý večer nikoho mluvit nezaslechla.
To, že stojíme v zástupu, snad jasně vyjadřuje smutek. Češi truchlí
zvláštním způsobem, četla jsem nedávno v knize Udělej si ráj od
Szcygiela. Drží si pocity v sobě a za žádnou cenu je nedají najevo. Snad
ještě v davu nebo od počítače, kde nejsou vidět.
Ale teď stojíme a pomalu se dostáváme do Liliové. Ne, zde to ještě
nekončí, za rohem se táhne stejně dlouhá fronta. Skupinky osamocených
lidí. Ticho. Sem tam lucerna. Přichází starší paní, zda se může
přidat. Přemýšlím, jak mi poslední hodinu byla zima. Ale jo. Pravda a
láska. Postupně se dáváme do hovoru a pak i s těmi, co přišli po mně.
Ve dvou bohémských kavárničkách, které Liliovou lemují, se dnes obsluha
nezastaví. Běhá za cizinci v křesílkách a zkřehlým vytrvalcům čepuje
kafe a čaj do kelímků. Za turistické ceny. Čokoládu s rumem, prosí děda
přede mnou. Jo, to je dobrý nápad. Čokoláda hustá jako kaše a taky
studená, ale panák hřeje. A opět jsme pokročili o pět metrů dál.
Paní, co se ke mně nedávno přifařila, vypráví, jak je důležité se
teple obléct, a diví se. Čekala, že to půjde hezky rychle. Dáma přede
mnou nakonec odešla a pak se zase vrátila. Přinesla pro sebe i pro rodinu
pugét. Když je mají ostatní, přece nemohou jít s prázdnou. Květinářka
na Národní si prý chválí, jaké má dnes tržby.
Běž si na chvilku sednout někam do tepla, naléhá muž za mnou na svého
otce. Ale starý pán smířeně zůstává. Kočičí hlavy pod nohama studí.
Vidím to ještě tak na hodinu, oznamuje co chvíli moje společnice a natahuje
krk kamsi dopředu. Na rohu Zlaté stolek a na něm kalíšky s čajem. I ty
prázdné. Nalévají ho policisté. Kdosi vtipkuje, že tu mohlo být
i cukroví. Na dlaždicích tu a tam svíčka. Tak už prý jen půl hodiny,
teď to půjde rychle. Za pět minut paní kroutí hlavou, že se ten dav nějak
zasekl. Stojíme dvě hodiny, po pravici kostel Pražská křižovatka. Na něm
načmárané zvíře a nápis Mrtvá kočka. Tma, tu a tam žluté kolo od
zaprášených lamp. Lidé stojí, nepočítají čas, nepřemýšlí, že
mrznou, nepláčou, nepředbíhají se. Blížíme se ke vchodu.
Pietní deska, svíčky, u nich kameraman. Natáčí ty, kteří
přicházejí. Lidé cvakají foťáky. A mobily. Jsme uvnitř. Čtvrt na osm.
Já to říkala, že mám jít dopoledne, ozývá se přede mnou. Strohá fronta
a na jejím konci malá rakev. Hromada růží, svíčky, vzkazy. Rychlé
úklony, kamenné tváře, kterým se všichni dívají na záda. Čas pro
hlavní zpravodajství. Daniel Takáč mluví uprostřed na kameru. Sousedka mu
nakukuje přes rameno. Budeme v televizi. Řada se krátí a lidí za mnou
přibývá. Okamžik, během něhož všechny myšlenky vylétly z hlavy.
Okamžik, kvůli němuž jsme tu. Sbohem, pane prezidente, není čas. Myslím
na ty, kteří ještě čekají venku. Zápis do pamětní knihy. Krátký a
stručný. Slova, kvůli kterým jsem se na Staré Město vydala. Zimou se mi
klepe ruka, za mnou kdosi přešlapuje. Ať vítr neodfoukne i ty myšlenky,
které by si lidé měli pamatovat.
Foto: Wikipedia
