Originální pokus o syntézu velké antinomie
NázoryPatřím ke generaci ekonomů, která má s centrálně-přídělovým systémem koordinace ekonomických aktivit společné jen mizející matné vzpomínky z dětství. Před nedávnem se mi dostala do rukou publikace Zdislava Šulce „Stát a ekonomika“. Tato kniha upoutá čtenářovu pozornost hned několika výjimečnými charakteristikami.
Patřím ke generaci ekonomů, která má s centrálně-přídělovým systémem koordinace ekonomických aktivit společné jen mizející matné vzpomínky z dětství. Před nedávnem se mi dostala do rukou publikace Zdislava Šulce „Stát a ekonomika“. Tato kniha upoutá čtenářovu pozornost hned několika výjimečnými charakteristikami. K širší odborné veřejnosti se dostává zásluhou vydavatelství Karolinum bezmála dvacet let po svém dokončení.
Historie samotné práce byla pohnutá. Autor na tomto svém životním díle začal pracovat již na konci let šedesátých, řada objektivních důvodů mu ovšem neumožnila práci dokončit dříve něž v roce 1985. Uveřejnění tehdy nepřicházelo v úvahu, kniha byla šířena nejprve samizdatem a díky anglickému překladu Rity Klímové se dostala dokonce i k zainteresovaným zahraničním čtenářům. Časovému zařazení odpovídá také hlavní téma práce, kterým je ojediněle pojatá analýza fungování centrálně plánované ekonomiky a na ní navazující reformní doporučení. Může nás ještě vůbec Šulcova práce něčím oslovit? Nejedná se jen o překonaný relikt šedivé minulosti? Proč vůbec Karlova Univerzita po tak dlouhé době tuto práci z „jiného světa“ vydala? Bylo to snad nedopatřením, způsobeným nostalgickou křečí zodpovědných pracovníků?
Strukturu publikace tvoří tři tematicky ucelené části. V části první autor definuje základní principy svého analytického přístupu. Ve druhé, stěžejní části se zabývá institucionální a empirickou analýzou československé ekonomiky do první poloviny osmdesátých let. Vyvrcholením celé knihy je část třetí. Autor se v ní pokouší o ambiciózní formulaci systémotvorných (konstitutivních) a regulativních principů, podle kterých by mohla být uspořádána nekapitalistická (!) peněžně-tržní ekonomika, kterou sám označuje za „relativně nejméně špatný“ koordinační mechanismus společenských a ekonomických aktivit.
V první části práce precizuje Zdislav Šulc metodologická východiska svých analýz. Nechává se přitom inspirovat přístupem freiburského ordoliberála Waltera Euckena, což je mezi českými ekonomy počin vskutku ojedinělý. V krátkosti můžeme tento způsob, jak přistupovat ke každodenním společenským a ekonomickým jevům shrnout takto: konkrétní hospodářské plány a činy mají svůj význam pouze v určitém hospodářském řádu a jsou formou toho kterého hospodářského řádu přímo determinovány. Hospodářský řád je základem života ve společnosti založené na dělbě práce. To proto, že zahrnuje všechna pravidla, normy a instituce, které působí jako rámcové podmínky pro ekonomická rozhodnutí a jednání účastníků hospodářských procesů.
Šulc stejně jako ordoliberálové zastává názor, že konkrétní forma hospodářského řádu vychází primárně z tzv. systémotvorných principů (u Euckena konstitutivních principů). Ty vytvářejí základní struktury fungování ekonomiky a společnosti. Pro hladší chod tohoto mechanismu je žádoucí, řídit se současně i dalším souborem principů, který autor v souladu s Euckenem nazývá principy regulativními, o nichž bude ještě řeč. Hospodářské procesy jsou nutně determinovány konkrétní formou hospodářského řádu. Jde o konkrétní chování v rámci obecně daných a známých pravidel, tj. v souladu s konstitutivními a regulativními prvky. Tato pravidla uspořádávající společenské a ekonomické aktivity mohou nabývat různých forem. Podle toho probíhá alokace výrobních faktorů a ekonomických statků buď prostřednictvím tržního mechanismu, či jinak (centrální plán, zájmové skupiny apod.).
Přínos Šulcovy práce spočívá právě v originální aplikaci základní ideje ordoliberální metodologie na hospodářský řád koordinovaný na základě centrálního plánu. Zatímco ordoliberálové znali jen centrálně plánovanou ekonomiku nacistického Německa, Zdislavu Šulcovi časový odstup a praktické zkušenosti umožnily analyzovat i projevy centrálně plánované koordinace ekonomických aktivit doplněné o společenské vlastnictví výrobních prostředků (nacisté soukromé vlastnictví nikdy nezrušili). K odmítnutí formy hospodářského řádu založené na centrálním plánu dochází autor v druhé kapitole své práce stejně tak, jako i autoři ordoliberální tradice (Eucken, Müller-Armack, Röpke). Implikace kritiky jsou již propastně odlišné a ještě o nich bude řeč.
Druhá kapitola tvoří jádro celé práce. Výklad mechanismu centrálně plánované ekonomiky je na vysoké úrovni. Autor brilantně, s analytickou přesností, odkrývá a na empirickém materiálu dokumentuje vazby konstitutivních a regulativních principů této formy hospodářského řádu. Elegantně tak vyzdvihuje příčiny neefektivnosti centrálně-přídělové ekonomiky a dochází k závěru, že nemá smysl pokoušet se o vylepšování tohoto způsobu organizace ekonomiky. Jediné řešení těchto potíží je možné pouze „změnou konstitutivních, systémotvorných prvků a z ní vyplývající změnou prvků regulativních“.
Návrhy, jak této nápravy dosáhnout jsou předmětem třetí části publikace. Zde již končí veškerá podobnost s ekonomy ordoliberální tradice a zůstává pouze výchozí analytický rámec. Na zásadní rozdíly v krátkosti poukáži.
Pro Euckena a ostatní freiburské ordoliberály je cílem tržní soutěžní hospodářský řád (Wettbewerbsordnung), jehož konstitutivní principy jsou: stabilní měna, otevřený vstup na trh, soukromé vlastnictví, svoboda smlouvy, ručení a stabilita hospodářské politiky. Hladký průběh takto konstituovaného hospodářského procesu zajišťují komplementárně tyto regulativní principy: kontrola monopolů, korekce tržního rozdělení důchodů, hospodářské účtování (jinými slovy problém externalit) a regulace anomálního chování nabídky.
Zdislav Šulc se naproti tomu pokouší o formulaci takových systémotvorných (konstitutivních) a regulativních principů, které by umožnily hladký chod nekapitalistické peněžně-tržní ekonomiky. Právě v tom spočívá originalita autorova řešení antinomie kapitalistické peněžně-tržní ekonomiky a ekonomiky koordinované na základě centrálního plánu. Rozdíl v pojetí vlastnictví výrobních prostředků je tak zásadní, že úplně mění charakter principů determinujících formu hospodářského řádu. Požadavek reprivatizace autor nevyslovuje, neboť dialog o tak zásadním přerodu by nepochybně ještě více snížil naději na praktické implikace, které v době vzniku od své práce očekával. Systémotvornými prvky reformovaného systému jsou: monetarizace ekonomiky resp. obnova kriteriální funkce cen, oddělení podnikové sféry od státního rozpočtu, smluvní právo s obchodním soudnictvím, nahrazujícím arbitrážní řízení, obnovení reálného trhu práce a další. Regulativní principy již jsou charakterem systémotvorných principů podmíněny. Autor jimi rozumí převážně mikroekonomicky zaměřená „pravidla hry“ upravující vztahy deetatizovaných podniků a dále nástroje krátkodobé a dlouhodobé makroekonomické regulace (tj. makroekonomické plánování, avšak odpovědnost za budoucnost již nepřebírá plánovací centrum, ale samotné autonomní podniky). Z Šulcovy práce takto čtenáři jasně vyplývá důkaz interdependence mezi společenským a hospodářským řádem. Společenské vlastnictví výrobních prostředků má zásadní dopad na formu hospodářského řádu a tato zpětně působí na řád společenský.
Odhlédneme-li od pohnutého osudu Šulcovy knihy a její dlouhé cesty k širší odborné veřejnosti, je třeba vyzdvihnout několik zajímavostí. Praktické uplatnění ideje ordoliberální metodologie je mezi českými ekonomy raritou. Fundovaná empiricko-institucionální analýza centrálně-plánované ekonomiky může posloužit všem zájemcům o tuto problematiku. Předložené argumenty jsou bezpochyby dostatečné k tomu, aby sloužily jako vysoká hráz bránící návratu tímto směrem. Za to náleží nakladatelství Karolinum a především autorovi hluboké uznání.
Tomáš Krabec
Vítězná recenze v soutěži sdružení CEFT
Nahrávání ...
