Je půl jedné. Doba, kdy většina studentů vyslyší hlas svého žaludku a jde na oběd. I já jsem ten případ, a proto jsem si řekla, že poprvé vyzkouším novou menzu. Nejprve fronta na tácy, které zrovna došly a vypadá to, že dlouho nebudou. Potom se rychle podívat, co to vlastně dneska mají. To už stojím v další frontě, která nemá ani začátek ani konec, a tajně doufám, že mě dovede k mému vytouženému jídlu.
Je půl jedné. Doba, kdy většina studentů vyslyší hlas svého žaludku a jde na oběd. I já jsem ten případ, a proto jsem si řekla, že poprvé vyzkouším novou menzu. Nejprve fronta na tácy, které zrovna došly a vypadá to, že dlouho nebudou. Potom se rychle podívat, co to vlastně dneska mají. To už stojím v další frontě, která nemá ani začátek ani konec, a tajně doufám, že mě dovede k mému vytouženému jídlu.
Chvilka klidu a zase do boje. V jedné ruce talíř a příbor, v druhé čaj a mezi zuby kartičku. Zaplatit a rychle pryč z toho frmolu! Poslední úkol je najít si volné místo a můžu si pogratulovat – zvládla jsem to.
Když jsem se pustila do „lákavě“ vypadající omáčky, vedle mě se ozvalo: „Chtěla bych poznat toho, kdo to tady navrhoval. Měl by se nad tím zamyslet.“ Spolusedící studentka měla asi podobný zážitek jako já, ale se svými nářky ještě neskončila: „Proč je každé menu na obou stranách? Když přijdu, tak ani nevím, kam si mám stoupnout. A ke všemu, dali polívku doprostřed. To jsem zvědavá, jak se k ní přes ty lidi příště proboxuju!“
Nedalo mi to a podívala jsem se směrem k výdeji jídel – kupa lidí, kteří se tlačí u táců. Vpravo menu, vlevo menu a na obou stranách fronta.
I když bych měla být na fronty po pěti letech zvyklá, ani s odstupem času mi nejde do hlavy, proč nevydávají menu 1 a 2 třeba napravo a další dvě nalevo. Ale to nejspíš pláču na špatném rameni.
Copak se asi děje u pokladen? U jedné kasy si dvojice pokladních spokojeně klábosí, protože nemají co jiného na práci. Ty zbylé se naopak nezastaví, mají totiž tolik lidí, že s přehledem vytvoří další frontu táhnoucí se skoro až na schodiště. Co jen vyvolalo takový zájem? Možná právě ten nešťastný výdej jídel. Člověk je sice tvor chápavý, ale málo přizpůsobivý. Protože jsme byli od Eurestu navyklí na to, že jídlo dostaneme vlevo, jdeme tam také za Sodexha. I kdyby se dělo cokoliv.
A jak dopadla moje kritizující sousedka? Ta spokojeně dožvýkala třicetikorunovou sekanou s kaší, zapila to kolou za pětku a vyprávěla o tom, co bude dělat o víkendu. Už možná zapomněla na své nářky a nebo si jednoduše řekla, že za málo peněz nebude v menze nikdy hodně muziky. Neboli, kdo se chce rychle a levně najíst, musí něco přetrpět. Závěrem mého půlhodinového oběda jsem si tedy přečetla stravovací horoskop – údajně mi dělají dobře minerálky a nesnáším hromadné stravování. Možná na tom trocha pravdy bude.
