Už se to zase blíží – obhajoby a státnice. Podle statistik ministerstva školství vychrlí české vysoké školy okolo sedmdesát dva tisíc absolventů každý rok. Spolu s nimi i stejný počet závěrečných prací, tištěných ve dvou vydáních. To při minimálním rozsahu závěrečné práce bakalářského, magisterského a doktorského studia vydá za neuvěřitelné tři miliony vytištěných stran papíru za jediný akademický rok. Univerzity pak práce povinně uloží na třicet let a po uplynutí této doby skartují.
Zamýšleli jste se někdy nad tím, proč to všechno tak je? Proč v době, kdy se všechny seminárky odevzdávají online, plýtváme ročně hromadou papíru, aby si práci někdo jednou prolistoval, hodil do archivu a za třicet let skartoval? Upřímně si nedovedu představit situaci, kdy si někdo bude ověřovat právoplatnost mého diplomu tím, že se bude probírat zaprášenými archivy. Jakákoliv závěrečná práce se dá jednoduše vyhledat online. V elektronické podobě jsou navíc dokumenty uchovány navždy. Povinný tisk závěrečných prací se v dnešní době jeví jen jako neefektivní a neekologický nesmysl, který se navíc kompletně financuje samotnými studenty.
Prostě se to tak dělá
To mě přivádí zpět k otázce, proč se i přes vše výše uvedené, závěrečné práce stále odevzdávají i v tištěné podobně? Odpověď by nejspíš zněla: „Protože se to tak prostě dělá.“ Fungovalo to tak doteď, tak proč by to někdo měnil. Důvod, že v dnešní době tisk nedává žádný smysl, nikoho nezajímá. Momentálně je důležitější, než kdy jindy, aby škola učila studenty, efektivně využívat zdroje a chovat se šetrně k životnímu prostředí. Ne je učit, že máme vesele kácet stromy pro nic za nic, jen protože se to tak dělalo vždycky.
Situací podobných této najdeme v naší společnosti nespočet a banální věc, jako nesmyslný tisk diplomek, může být metaforou pro celý systém školství. Žijeme v době, kdy se svět okolo nás mění neuvěřitelnou rychlostí a co se ještě před rokem zdálo jako nejlepší možné řešení, může být již dnes vlivem bleskového technologického vývoje naprosto irelevantní. Nesmíme tedy zaspat v pokroku a zahrabat se v neefektivitě. Tak jako se inovuje svět, musíme inovovat i systémy, na kterých funguje naše společnost a neustále se ptát, zda zažité postupy dnes ještě vůbec dávají smysl.
Foto: archiv autorky
