Ekonomie: proč učit, co učit, jak učit

1. 2. 2001 | | Názory

Výuka ekonomie (obecné ekonomické teorie) je součástí studijních programů všech vysokých škol a fakult ekonomického zaměření v ČR a pravděpodobně i ve světě. Její rozsah nelze, podle našich zkušeností, obvykle považovat za výrazný. Např. na Vysoké škole ekonomické v Praze zabírá celoškolsky povinné studium ekonomie v rámci kreditního sytému 6,5 % výuky. Jde však o předměty, které mají specifický charakter v tom smyslu, že tvoří východisko řady dalších specializovaných disciplín.

Výuka ekonomie (obecné ekonomické teorie) je součástí studijních programů všech vysokých škol a fakult ekonomického zaměření v ČR a pravděpodobně i ve světě. Její rozsah nelze, podle našich zkušeností, obvykle považovat za výrazný. Např. na Vysoké škole ekonomické v Praze zabírá celoškolsky povinné studium ekonomie v rámci kreditního sytému 6,5 % výuky (pětileté magisterské studium). Jde však o předměty (mikroekonomie, makroekonomie), které mají specifický charakter v tom smyslu, že tvoří východisko řady dalších specializovaných disciplín. Tato okolnost staví význam ekonomie výše než by svědčilo z jejího pouhého kvantitativního rozsahu.

Výuka standardní ekonomie, tj. zejména hlavních názorových proudů v rámci současné neoklasické a keynesovské ekonomie, obvykle probíhá v několika stupních. Cílem tohoto příspěvku je informovat o výuce ekonomie na základním (bakalářském) stupni studia na VŠE v Praze (dalšími stupni jsou, podle členění na VŠE v Praze, středně pokročilý, inženýrský kurz a pokročilý, doktorandský kurz. Na některých školách, zejména v zahraničí, existuje i „úvodní kurz ekonomie“) z pohledu garantů předmětů Mikroekonomie I a Makroekonomie I. Jde o dynamický proces neustálého zdokonalování výuky zejména z hlediska potřeb studentů a praxe. I v budoucnu lze tudíž očekávat kvantitativní i kvalitativní změny ve výuce ekonomie.

V pozadí našich přístupů k výuce jsou nejen praktické zkušenosti a výměna názorů s našimi kolegy (včetně zahraničních zkušeností), ale též výzkumné úkoly, věnované výuce ekonomie. Na katedře mikroekonomie má tento výzkum podobu grantů, a to grant FRVŠ 0870/1997 „Výuka předmětů ekonomické teorie na vysokých školách v České republice“ a grant FRVŠ 109/1998 „Obsah předmětů ekonomické teorie vyučovaných na ekonomických fakultách ČR“. Na katedře makroekonomie probíhá od roku 1996 v rámci interního fakultního grantu výzkumný úkol „Komparace strukturálních aspektů vysokoškolských kurzů makroekonomie“.

Výsledky výzkumu byly publikovány knižně, zveřejněny v odborném tisku, jsou k dispozici i na internetu (výše uvedený grant z r. 1997: http://nb.vse.cz/fak3/win/welcome.htm – a dále „katedra mikroekonomie“; výzkum katedry makroekonomie: http://nb.vse.cz/kmae/makro98.htm – resp. http://nb.vse.cz/kmae/makro99.htm). Jejich hlavním vyústěním je pedagogická dokumentace v podobě zejména akreditací obou předmětů, dále v podobě standardů obou předmětů a tematických okruhů k bakalářské (souborné) zkoušce z ekonomie. Dalším směrem uplatnění je studijní literatura, zpracovaná na katedrách, garantující předměty Mikroekonomie I a Makroekonomie I a využívaná jako jeden ze studijních pramenů i na některých jiných vysokých školách. Tato studijní literatura v podobě skript a učebnice se vyvíjela z počátečních stručných základů a průvodců až do současné důkladnější verze. Texty vyšly v několika vydáních, která byla postupně upravována a na základě kumulace zkušeností a podnětů (z řad učitelů i studentů) zkvalitňována (kromě literatury pro základní kurzy zpracovaly obě garantující katedry svou literaturu pro středně pokročilý kurz resp. pro pokročilý kurz).

Proč učit

Otázku proč učit považujeme za výchozí, od které se dále odvíjí řešení otázek co a jak učit. Otázka proč učit ekonomii vymezuje k čemu by měla být výuka (a studium) ekonomie užitečná, jaký je její smysl. Její zodpovězení nespočívá v pouhém konstatování, že předmět ekonomie na vysoké škole speciálně ekonomicky zaměřené považujeme za samozřejmou, nezbytnou součást výuky. Domníváme se, že tento význam výuky (a studia) ekonomie je možno specifikovat ve dvou oblastech.

V první řadě jde o získání určité sumy poznatků (receptivní aspekt výuky) a o praktické využití věcného obsahu ekonomie, a to:

Za druhé, odpověď na otázku proč učit obsahuje kognitivní aspekt výuky, tj. zdokonalování rozumových dovedností. Studium ekonomie by mělo přispět ke zdokonalování metody (stylu) myšlení („intelektuální cvičení“), způsobu myšlenkového zpracování problémů, zkvalitňování tvorby úsudků. S ohledem na tento explicitně formulovaný druhý aspekt cíle výuky je třeba též přistupovat k otázkám co a jak učit, zejména pokud jde o náročnost a metody vysokoškolské výuky.

Co učit

Permanentně diskutovanou otázkou našich pracovišť je obsah výuky ekonomie. Navenek je tento obsah deklarován pedagogickou dokumentací, zvlášť podrobně je uveden ve Standardech. Aktuální doplnění novějšími poznatky ekonomické teorie je možno snadno provést na přednáškách.

Standardy představují normu znalostí studentů (bez ohledu na studovanou literaturu) pro úspěšné absolvování předmětů (zápočty, zkoušky), resp. pro jejich uznání z jiných škol. Standardy obsahují také další užitečné informace pro studenty, případně i pro širší odbornou veřejnost, jako je přehled doporučené literatury, tematické okruhy ke zkouškám, ukázky zápočtových testů.

Současná výuka základních kurzů obsahuje následující témata:

Mikroekonomie I:

  1. Úvod do ekonomie
  2. Trh a tržní mechanismus
  3. Chování spotřebitele a formování poptávky
  4. Produkční analýza a náklady
  5. Příjmy a zisk
  6. Firma v podmínkách dokonalé konkurence
  7. Rovnováha na dokonale konkurenčním trhu
  8. Charakteristika nedokonalé konkurence
  9. Monopol, oligopol, monopolistická konkurence
  10. Formování cen na trzích výrobních faktorů: trh půdy, trh práce, trh kapitálu
  11. Rozdělování důchodů
  12. Celková rovnováha
  13. Tržní selhání
  14. Působení státu na mikroekonomické subjekty

Makroekonomie I:

  1. Úvod do makroekonomie
  2. Makroekonomický produkt a důchod
  3. Celkové výdaje a rovnovážný produkt
  4. Agregátní poptávka, agregátní nabídka
  5. Ekonomický růst
  6. Peníze a trh peněz
  7. Otevřená ekonomika
  8. Hospodářské cykly
  9. Nezaměstnanost
  10. Inflace, Phillipsovy křivky
  11. Vnější ekonomická rovnováha
  12. Měnová politika
  13. Rozpočet a fiskální politika
  14. Zahraničně ekonomická politika

Při výběru těchto témat a utváření jejich podrobného obsahu jsme vycházeli zejména z následujících tří okolností.

Pokud jde o výběr problémů (témat a jejich obsahu), plně se přikláníme ke stanovisku autorit jako je R. Dornbusch a S. Fischer, podle kterých „studenti by se měli učit především to, co je uznávané a užitečné, a ne to, co je přinejlepším spekulativní a vyhrazené jen úzkému okruhu přívrženců“ (Dornbusch, Fischer, 1994, s. 15). Při řešení problému co je „uznávané a užitečné“ jsme se orientovali podle zkušeností našich kolegů učitelů (a jejich rozšířených učebnic) z relativně stabilizovaných rozvinutých ekonomik. V této orientaci vidíme dva přínosy:

Nedali jsme se tedy alternativní cestou zvýšeného zájmu o aktuální problémy transformujících se ekonomik nebo dokonce zobecňování problémů ekonomické transformace v ČR. Těmto problémům může být věnována bohatá pozornost ve specializovaných předmětech (alespoň v podmínkách VŠE v Praze). „České“ aspekty jsou v našem výkladu ekonomie obsaženy zejména jako ilustrace ekonomických reálií tam, kde je to smysluplné z hlediska mezinárodního srovnání. Tento přístup je výraznější spíše v makroekonomické části ekonomie, zaměřené více pragmaticky ve srovnání s mikroekonomií.

Dalším problémem je otázka, jak podat jednotlivá témata z hlediska jejich interpretace různými teoretickými proudy (doktrínami). I zde se přikláníme k přístupu citovaných autorů, totiž ke snaze zachytit probíhající „zápas“ mezi různými hlavními i okrajovými proudy, a to „jako zpravodajové … nikoli jako zástupci jednoho ze soupeřících směrů“ (tamtéž). Věnujeme tudíž přiměřenou pozornost tradičním i novějším směrům neoklasické i keynesovské ekonomie ve snaze umožnit studentům vlastní orientaci v pohledu na hospodářskou realitu. Užitečnými by přitom byly předcházející alespoň rámcové (hrubé) znalosti studentů z historie ekonomického myšlení.

Současně je třeba rozhodnout o rozsahu vyučované látky. Zde musíme řešit rozpor:

Východiskem je pro nás přesvědčení o studiu jako hlavním „zaměstnání“ studentů a naše představa o možnostech studentů daných jejich „pracovní dobou“. Rozsah našich předmětů jsme tudíž posuzovali v relaci k těmto kritériím. Mikroekonomii a makroekonomii považujeme za předměty náročné ve smyslu velké obsažnosti, přitom však zvládnutelné ve smyslu intelektuální náročnosti látky. Jako hlavní příčinu neúspěchu řady studentů při absolvování těchto předmětů vidíme tudíž chybějící odhodlání věnovat dostatek času zejména průběžnému studiu.

Jak učit

Podle W. J. Baumola „výzkum prostředků efektivní komunikace je stejně tak úctyhodným a obtížným intelektuálním úsilím, jako je bádání nad podstatou problémů, které chce výuka sdělit“ (Becker, Watts, 1998, s. X). Rozmanité varianty a modifikace přístupů, jak studentům sdělovat (v přímé výuce, v učebnicích) poznatky ekonomické teorie, rozdělíme na dva základní směry (viz např. Melezinek nebo Petty):

Výběr z těchto dvou přístupů, resp. jejich variant není, podle našeho názoru, záležitostí náhody nebo výlučně osobních preferencí učitele. Každý zkušenější pedagog by měl být schopen uplatňovat přístupy variabilně v závislosti na charakteru vyučovaného problému, stupně výuky, intelektuálních schopností a dosavadních znalostí studentů, na časových možnostech a jiných okolnostech. Stručně řečeno, neexistuje žádná jediná správná cesta metody výuky nebo tvorby učebnic. „Různí studenti se učí ekonomii různými způsoby. Nejlepší strategii výuky poskytují alternativní vyučovací metody“ (Siegfried, Fels, in Becker, Watts, 1998, s. 8). Přístup první je pro studenty zřejmě srozumitelnější, přitažlivější, ovšem časově náročnější. Přístup druhý je stručnější, přesnější, vyžaduje však větší zkušenosti posluchačů (čtenářů), jejich vyšší soustředěnost, trpělivost, samostatnost. V praktickém průběhu výuky bývá preferován jeden či druhý ze základních přístupů, současně však nevyhnutelně dochází ke kombinaci obou.

V rámci specifických podmínek naší výuky základních kurzů ekonomie (mikro- a  makroekonomie) na Vysoké škole ekonomické v Praze vycházíme z výše zmíněné relativně vysoké náročnosti výuky, zároveň však z uvedených časových omezení. Vycházíme současně z předpokladu základních schopností studentů uvažovat v abstraktních pojmech a pracovat s jednoduchým formalizačním aparátem (každý student musel mimo jiné projít přijímací zkouškou z matematiky a absolvovat kurzy matematiky). Tyto okolnosti nás vedou k přesvědčení o možnosti bez obav používat ve značné míře i náročnější druhý (abstraktně deduktivní) přístup k výuce. Tyto závěry o způsobu výuky se promítají do obsahu přednášek a cvičení i do naší studijní literatury.

Přednášky se soustřeďují pouze na vybrané problémy, zejména teoreticky složité, a dále na nezbytné inovace nezachycené v literatuře. Cvičení pak slouží k ujasnění problémů a k procvičování dané látky, nejde o doplňování nebo dokonce pokračování přednášek. Preferujeme přitom diskusi, dotazy studentů apod. „Všichni milujeme diskuse“ (Petty, 1996, s. 165). Podle tohoto autora vadí vysokoškolským studentům na vyučujících nejvíce ignorování studentů a omezování možností klást otázky. Přednášku tudíž využíváme jako metodu expoziční – sdělování nových poznatků, cvičení jako metodu fixační upevňování znalostí (viz Asztalos, 1996). Hlavní formou studia je však z hlediska vynaloženého času samostatné studium literatury.

Tvorba naší studijní literatury vychází z potřeby značného rozsahu látky při limitovaném času studentů (zdroje jsou vzácné, vzácný je i čas studentů, řečeno slovy N. G. Mankiwa). Preferujeme proto stručný výklad, soustředěný na teoretické závěry, pouze v  omezené míře doprovázený rozborem ilustrací a příkladů. (Samostatnou pozornost by si zasloužil rozbor značné variability stylů učebnic ekonomie. Stručnější abstraktně deduktivní přístup převládá např. u autorů Woll, Lipsey; Courant; Purvis; Steiner. Obsáhlejší empiricko – induktivní metodu preferují např. ve svých učebnicích Mankiw nebo Holman. Nikdy však nejde o výlučně jednostrannou orientaci. Příkladem kombinovaného přístupu je učebnice Samuelsona a Nordhause.) Nezbytné jsou v tomto přístupu komplexnější teoretické modely, formulované verbálně i jednoduchým matematickým a grafickým aparátem. Nezbytnost této základní formalizace vyplývá z propojenosti (jednotnosti) základního a středně pokročilého kurzu ekonomie v rámci magisterského studia. V pokročilejších kurzech ekonomie, navazujících na základní kurz, je nutno očekávat vyšší stupeň abstrakce a tudíž i náročnější aparát, nikoliv „obtěžující“, nýbrž typický a z hlediska exaktnosti v moderní ekonomii nezbytný.

Literatura

Asztalos, O.: Ekonomické vzdělávání. Praha, Vysoká škola ekonomická 1996.

Becker, W. E., Watts, M.: Teaching Economics to Undergraduates. Cheltenham – Northampton, Edward Elgar 1998.

Burda, M., Wyplosz, Ch.: Macroeconomics. A European Text. Oxford, Oxford University 1993.

Dornbusch, R., Fischer, S.: Makroekonomie (6. vydání). Praha, SPN a Nadace Economics 1994.

Gärtner, M.: A Primer in European Macroeconomics. London, Prentice Hall 1997.

Helísek , M.: K výuce makroekonomie na vybraných univerzitách v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Politická ekonomie, 1999, č. 4, s. 547–554.

Helísek, M.: Makroekonomie pro bakalářské studium (2. vydání). Slaný, Melandrium 1998.

Helísek, M.: Makroekonomie. Základní kurz. Slaný, Melandrium 2000.

Holman, R.: Ekonomie. Praha, C. H. Beck 1999.

Lipsey, R. G., Courant, P. N., Purvis, D. D., Steiner, P. O.: Economics (10 th. Ed.). London, Harper Collins College Publishers 1993.

Macáková. L. a kol.: Mikroekonomie. Základní kurz (5. vydání). Slaný, Melandrium 2000.

Mach, M.: Makroekonomie II. Pro inženýrské studium. Slaný, Melandrium 1999.

Mankiw, N. G.: Zásady ekonomie. Praha, GRADA 1999.

Melezinek, A.: Inženýrská pedagogika. Praha, České vysoké učení technické 1994.

Petty, G.: Moderní vyučování. Praha, Portál 1996. 

Samuelson, P. A., Nordhaus, W. D.: Ekonomie. Praha, Svoboda 1991.

Sirůček, P., Nečadová, M.: Mikroekonomie I. Sbírka řešených problémů. Slaný, Melandrium 1999.

Soukup, J.: Mikroekonomická analýza. Vybrané kapitoly. Slaný, Melandrium 1999.

Soukup , J. a kol.: Obsah předmětů ekonomické teorie vyučovaných na ekonomických fakultách ČR (Závěrečná zpráva). Slaný, Melandrium 1999.

Soukup, J., Březinová, O., Macáková, L.: Výuka předmětů ekonomické teorie na vysokých školách v ČR. (Závěrečná zpráva). Slaný, Melandruim 1997.

Soukup, J., Macáková, L., Březinová, O.: Výuka předmětů ekonomické teorie na vysokých školách v ČR. Politická ekonomie, 1998, č. 5, s. 687–698.

Soukupová, J., Hořejší, B., Macáková, L., Soukup, J.: Mikroekonomie (2. vydání). Praha, Management Press 1999.

Standardy kurzů. Bakalářský kurz mikroekonomie. Inženýrský kurz mikroekonomie. Praha, Vysoká škola ekonomická 1996.

Standardy předmětů Makroekonomie I a Makroekonomie II. Praha, Vysoká škola ekonomická 1997.

Woll, A.: Allgemeine Volkswirtschaftslehre (11. Auflage). München, Verlag Franz Vahlen 1993.

Článek převzat z Politické ekonomie č. 5/2000, http://www.vse.cz/polek/cislo.php3?cislo=5&rocnik=2000

Mohlo by tě zajímat: